Jan, řečený Člověk krve, si nese slovo sen i v rodovém jméně. Z magických prostor jeho písní se noří živé postavy, důvěrně známá místa i povědomáslova – kontryhel, verpa, loukotě… – a zase mizí; hrany lesa v ranním oparu. Zůstává nejistota dobového ukotvení i jistota věčnosti: napříč časy i příběhy se naše bolesti i radosti … Pokračování textu Člověk krve