Nejslavnější pražskou prostitutkou zůstane zřejmě navždy Tonka Šibenice. V roce 1930 o ní vznikl první zvukový film, její osud se nesčetněkrát objevil na divadelních prknech. A na počátku všeho stála reportáž Egona Erwina Kische. Víme z ní, že bydlela „v nepopsatelně chudobné komůrce“ v Kožné uličce. Je to ale pravda?
Bylo 12. srpna 1881, když do salonu Kautsky v Platnéřské ulici vstoupil policejní důstojník a žádal po přítomných dámách, aby některá z nich odešla do budovy trestního soudu a strávila nějakou dobu, dost dlouhou na to, aby ji šlo považovat za splnění posledního přání, s Ferdinandem Prokůpkem. Vrahem, který „uškrtil tři holky, jednu u Brandejsa, druhou u Krče a tu zbývající vylákal do lesíka u Hodkoviček. Všecky tři uškrtil a pak ty mrtvoly zohavil“, píše ve své reportáž Kisch. Ráno ho budou věšet.
Žádná z holek nechtěla jít, ale ve dvacetileté Tonce se něco hnulo a s policajtem šla. S Prokůpkem, hnusným chlapem, co ho po zásluze za pár hodin pověsí, byla až do druhé v noci. Pak se vrátila do svého bordelu a hned poznala, že její život nabral onou nocí docela jiný směr. Ostatní holky se od nynějška Tonky štítily, shodily jí před každým zákazníkem – a kdo by chtěl jít s holkou, se kterou byl trojnásobný vrah?
A tak brzy skončila na ulici. Kischovi se krátce před smrtí pochlubila, že za třicet let, co pražskou ulici šlapala, nevynechala jediný den a ani jednou se jí nestalo, aby zůstala „bez štrychu“…
Tolik Egon Erwin Kisch, jenž ve slavné reportáži tvrdil, že mu celou historii vypravovala sama Tonka ve své světnici, kde „proseděl mnoho nočních hodin…“
Spor o autorská práva
Kischovo líčení bylo od počátku dvacátého století považováno za nezpochybnitelný fakt a stalo se podkladem pro řadu dalších variací Tončina osudu (první divadelní hru napsal ostatně sám spisovatel). V dalších knihách se objevilo občanské jméno Tonky Šibenice. Mělo jít o Antonii Havlovou narozenou 29. července 1861. A dochovala se dokonce její údajná fotografie.
Od té doby se objevil bezpočet lepších či horších článků, které uvedená fakta přejímají. Skutečnost však byla docela jiná. Najevo vyšla během soudního procesu, jenž skončil vynesením rozsudku v únoru 1932. Na jeho počátku stála žaloba Egona Erwina Kische na J. Vránu a J. Brožíka, libretistu a autora operety Konec Tonky Šibenice, kterou uvedla předchozího roku Vinohradská zpěvohra. Kisch se domáhal svých autorských práv na příběh i jeho název – a protože šlo o slávu i peníze, byl náhle ochotný připustit, že Tonka Šibenice nikdy neexistovala a on si vše do puntíku vymyslel.
Naopak žalovaní na svou obhajobu uvedli, že podkladem jejich díla je skutečný příběh a navrhli několik svědků, jež měli potvrdit, že Tonka Šibenice skutečně žila.
Na soudu tak bylo, aby rozřešil základní a nejdůležitější otázku: Existovala lehká holka s přezdívkou Tonka Šibenice, která strávila s trojnásobným vrahem noc před popravou, nebo ne?
Upovídaný dozorce Kalina
Korunním svědkem se stal starý redaktor Josef Vejvara. Ten před soudem vypověděl: „Asi v roce 1894 nebo 1895, kdy jsem působil jako zpravodaj ze soudní síně pro Národní listy, obdržel jsem zprávu, že bude se konati poprava vraha Hoffmanna z Příbrami, který zákeřně usmrtil závodního inženýra. Nejlepším informátorem byl tehdy dozorce vězňů Kalina, k jehož cti budiž konstatováno, že mluvil i o tom, co nevěděl. A tento informátor mi řekl, že dozorci obdrželi rozkaz, aby splnili poslední přáni delikventovo, ať bude jakékoliv.“
Nic víc se Josef Vejvara nedozvěděl. U stolu pražských soudničkářů v restauraci U Brejšků ve Spálené ulici však nabrala – snad v závislosti na počtu vypitých piv – uvedená novina fantastických rozměrů a všem utkvěla v paměti. Léta ubíhala. „A pak v roce 1906 se tato fantasie znovu vynořila a oživla. Stalo se tak v souvislosti s popravou bratří Sláničků, odsouzených k trestu smrti provazem a také popravených pro vraždu svého otce, kterého spálili v kamnech,“ pokračoval ve své výpovědi Josef Vejvara.
Tehdy už docházel ke stolu pražských soudničkářů také Egon Erwin Kisch a staré vzpomínky ho přivedly k napsání vůbec prvního textu o Tonce Šibenici. „Kisch tak pouze spisovatelsky využil jakési zárodečné embryo tohoto tématu“, líčil dál Josef Vejvara. „O existenci nějaké poběhlice, která by s vrahem prodlela noc před popravou, nebylo ve skutečnosti nic známo. Zrovna jako jméno Tonka nebylo nikdy vysloveno. Jde o čirou Kischovu fantasii, poněvadž v době, kterou uvádí (rok 1881 – pozn. red.), nebyla v Praze vůbec žádná poprava vykonána a také se žádný vrah nejmenoval Prokůpek.“
Tolik Josef Vejvara. Jeho tehdejší výpověď potvrzují fakta i po letech. Žádnou Antonii Havlovou narozenou v roce 1861 v seznamu pražských obyvatel nenajdeme a žádný vrah z té doby se skutečně nejmenoval Ferdinand Prokůpek. Nejslavnější pražská prostitutka Tonka Šibenice jednoduše nikdy nežila a celý příběh si (ostatně jako mnoho jiných) až příliš zuřivý reportér Egon Erwin Kisch vymyslel. Autoři operety museli své dílo přejmenovat.
Text: Dan Hrubý, autor knižního cyklu Pražské příběhy
Foto: Archiv
Příběhy Dana Hrubého můžete pravidelně číst v měsíčníku JEDNA.
