Zastupitel Prahy 1, evangelický farář, písničkář, spisovatel a básník Svatopluk Karásek obdržel Čestné občanství Prahy 1, které mu na Staroměstské radnici předal starosta první městské části Oldřich Lomecký.
„Svatopluk Karásek na svém vlastním životním příkladu dokázal, že platí, stejně jako v jeho legendární písničce, že lze ďáblovi říct NE. A to za jakéhokoliv režimu,“ ocenil ve svém slavnostním proslovu starosta Městské části Praha 1 Oldřich Lomecký.
Svatopluk Karásek je podle něj muž, který měl vždy rád lidi, a ti zase měli rádi jeho. „Koho ale nikdy moc nemusel a kdo také neměl rád jeho, byla vrchnost – a to už ta na základní i střední škole, později lampasácká na vojně a po značnou část života bolševická všude kolem,“ poznamenal Oldřich Lomecký.
Přímočarý a ve víře pevný Karásek to proto v životě neměl vůbec jednoduché. „Základních škol pár vystřídal a ze střední školy ho také několikrát vyloučili, aby ho zase přijali, a naopak. Jeho cesta na bohosloveckou fakultu díky komunistům rovněž nebyla zrovna přímočará,“ dodal starosta Prahy 1, který také připomněl dnes už úsměvnou epizodu, jež ale ve své době byla důkazem velké osobní statečnosti.
„Když Svatopluk přerušil studium bohoslovecké fakulty, nastoupil na vojnu. Během sedmidenní izraelsko-arabské války veliteli odevzdal svůj samopal s tím, že odmítá bojovat proti biblické zemi. Naštěstí ta válka byla nejen památná, ale i rychlá, a tak se naše lidová armáda, navzdory proklamacím, nestihla do konfliktu zapojit a jemu se naštěstí vyhnul soud pro velezradu. Byl ale poslán na vyšetření a tam mu felčaři zjistili ´nemožnou přizpůsobivost vojenskému prostředí´…“
Po dokončení studia bohoslovectví nastoupil na faru do Hvozdnice, kterou s manželkou a přáteli zvelebil a otevřel příchozím. Těch ale přibývalo takovou měrou, že bolševik prosadil jeho přestěhování do Nového Města pod Smrkem, ale i tam ho stihl vpravdě cimrmanovský problém – chodili mu tam lidi… A tak mu vrchnost pro jistotu odebrala státní souhlas.
A nedala mu pokoj ani za jeho působení coby kastelána na hradu Houska, které skončilo po dalším, ještě tvrdším zásahu moci, která ho spolu s ostatními osobnostmi undergroundu poslala do kriminálu. Od mládí měl totiž rád muziku a psal písničky, a když nemohl kázat v kostele, kázal ve svých písních, a to nejen na festivalech druhé kultury, ale doslova všude. „Písničky Sváti Karáska posilovaly mě i spoustu dalších lidí, a to nejen v dobách nesvobody,“ vyzdvihl jeho přítel Vladimír Košárek.
Karásek navíc na Housce pořádal filozofické a náboženské semináře a nahrávali tam muzikanti a kapely jako Plastic People a DG 307.
Jestli si mocní ale mysleli, že ho zlomí, zmýlili se, protože písničky nepřestal psát ani v kriminále. Ani poté, co ho propustili, ani poté, co podepsal Chartu 77. A ani poté, co ho v rámci nechvalně známé akce Asanace estébáci donutili k odchodu do exilu, kde se vrátil k povolání duchovního a zároveň pořád psal a opět vystupoval, kde se dalo. Po pádu železné opony začal částečně působit i ve své původní vlasti, aby se nakonec po letech vrátil domů naplno.
Sváťa Karásek přijal Čestné občanství Prahy 1 se sympatickým nadhledem, nicméně to pro něj podle jeho slov byla velká čest. A co mu pomáhalo překonávat životní obtíže, ústrky a nesvobodu? „Víra, vždycky hlavně víra,“ odpověděl bez váhání.
Přejeme mu spokojená léta s nejbližšími, s písničkami i vírou.
