Alexis Dutertre je velvyslancem Francie v České republice od října 2020. Ve službách francouzské diplomacie pracuje dvaadvacet let. Během své kariéry působil v Paříži, dlouhodobě v Bruselu při evropských institucích, stejně tak i v Izraeli.
Do Prahy jsem poprvé přijel v zimě roku 1990. Sice ještě nebyla tak barevná jako dnes, mnoho staveb a památek čekalo na opravu, ale byl to nezapomenutelný zážitek. Poprvé jsem stál na druhé straně železné opony a Praha pro mě byla znovunalezeným srdcem Evropy. A tím je pro mě i dnes, kdy je metropolí členské země Evropské unie.
Mám tu čest poznávat Prahu 1 jako celek – Francie totiž stojí nohama na obou březích Vltavy. Na tom levém bydlím, na Velkopřevorském náměstí v Buquoyském paláci totiž sídlí Velvyslanectví Francouzské republiky. Základy paláce pocházejí ze sedmnáctého století, ambasáda zde sídlí od roku 1919 a Francie ho vlastní od roku 1930. Je pro mě obrovskou ctí a odpovědností pohybovat se v prostředí, které má takovou historickou hodnotu a hodnotu coby dědictví po předcích, ale zároveň bych rád zdůraznil, že nejde o žádné muzeum.
Na velvyslanectví to žije, pracujeme zde, navazujeme evropskou spolupráci, připravujeme francouzsko-české projekty. Ale abych byl trochu osobnější: protože v jednom patře de facto bydlím i pracuji, je pro mě důležité chodit každý den ven. Po Praze se pohybuji pěšky, metrem, tramvají i autem. Velmi rád chodím na Kampu, kolem Vltavy a ke Karlovu mostu. I v této složité době tu člověk najde malé radosti. V ranních hodinách mám most téměř sám pro sebe. To je pohled, jaký se v normální době prakticky nenaskytne. Karlův most a Pont Neuf v Paříži mají mnoho společných prvků, z tohoto úhlu pohledu jsou si obě metropole podobné. Mám velké štěstí, že mohu vidět všechny krásy Prahy, úžasné bylo i pozorovat ji pod sněhem. Také velmi rád jezdím lanovkou na Petřín, připomíná mi to pařížský Montmartre. A Petřínská rozhledna je jen o dva roky mladší sestrou naší Eiffelovky.
Nejméně jednou týdně ale vyrážím také na pravý břeh Vltavy do Francouzského institutu ve Štěpánské 35. Tady připravujeme hlavně kulturní projekty, univerzitní spolupráci a spolupráci v oblasti výzkumu. Společně jsme, samozřejmě v možnostech současné situace, oslavili sté výročí této skvělé instituce. V loňském roce jsme si připomněli dvaatřicáté výročí snídaně prezidenta Françoise Mitterranda s československými disidenty. Jediné, co mě zde trápí v souvislosti s opatřeními, která jsou vázaná na pandemii, je to, že jsem zatím neměl možnost seznámit se s proslulou českou gastronomií. České pivo má světové renomé a vím, že zejména na Praze 1 je celá plejáda fantastických restaurací a kaváren. Věřím ale, a je to opravdu mé velké přání, že to všechno doženu, jakmile se nám podaří zvládnout současnou situaci a vrátit se zpět k normálnímu životu. Musíme být trpěliví a zůstávat pozitivní. Stále je se na co těšit.
Já se například těším na společné francouzsko-české projekty, které nás čekají v roce 2022, kdy obě naše země budou po sobě předsedat Radě Evropské unie. I ty budeme ladit na našem velvyslanectví a ve Francouzském institutu. Jsem hrdý na to, že mohu žít v České republice. Je to země, která si klade za cíl být v centru evropského projektu a evropské politiky, ne na jejím okraji. Vždyť jste oním srdcem Evropy a v tom zůstává můj pohled na tuto zemi stejný jako v dobách, kdy jsem ji spatřil coby student poprvé.