Diplomaté jsou v cizí zemi návštěvníky. Někdy na dva až tři roky, někdy na čtyři až pět let. Poté je čekají nová místa a města. Ale někteří se vracejí na stejné místo a ambasádu, kde kdysi již působili jako služebně nejmladší a s hlavou plnou zaškolovacího procesu.
V letech 1990 až 1993 jsem byl nejmladším zaměstnancem Norského velvyslanectví v Praze. Poté jsem byl v Belgii, v Rusku a také velvyslancem v Pákistánu a při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ve Vídni. V roce 2018 jsem se do Prahy vrátil jako velvyslanec. Ale i tehdy v roce 1990 jsem se vrátil. Studoval jsem v Praze v letech 1983 až 1986, celkem patnáct měsíců. V té době jsem studoval český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a bydlel jsem na koleji Na Větrníku na Praze 6. Znamená to tedy, že jsem nejen v Praze žil, ale také ji poznal během tří různých období – za Husáka, za Havla a nyní za Zemana. Proto si dovoluji tvrdit, že Prahu znám lépe než hlavní město své vlasti, Oslo!
V Praze jsem také potkal ženu, která se později stala mou chotí. Ale i ona je Norka; v době, kdy jsme se potkali – tedy v osmdesátých letech –, přijela do Prahy na stipendijní program. Život je plný náhod. Když jsme v roce 1990 přijeli zpět do Prahy, byli jsme už čtyři. Netrvalo dlouho a naše děti mluvily česky.
Praha se změnila, především k lepšímu, je ale škoda, že některé tradiční hospody musely ustoupit turistickým lákadlům a thajským masážím. A kam se ztratila pivnice svatého Tomáše? Hospody, které jsou starší pěti set let, si zaslouží ochranu! Ta malá hospůdka, kde jsem na podzim 1983 pil svůj první pražský půllitr piva, je pryč. Stejně tak jako knihkupectví, které bylo hned vedle. Přesto cizinci zůstávají v údivu stát, jak uctivě se pražské úřady a obyvatelé o svoje město starají.
My bydlíme v Bubenči. Odtud je to jen kousek procházkou přes Letnou dolů do centra města, což je mimochodem oblíbená trasa našeho psa Pepíka. Prahu je třeba zažít pěšky. Tehdy člověk vidí, jak krásná je, a všímá si detailů, které nám vyprávějí o městě, zemi a historii. A potom, co to všechno zažijete, byste si měli dát jedno nebo dvě piva nejlépe někde, kde není příliš mnoho turistů. Jídlo dostanete všude, já mám osobně slabost pro tradiční jídlo. Mám rád vepřo knedlo zelo! Domů se člověk pohodlně dostane tramvají či metrem. Praha se může pochlubit fantastickou hromadnou dopravou. Já jsem tak starý, že za svoji Lítačku platím pouze poloviční cenu; brzy budu jezdit zdarma!
Provoz v Praze je mimochodem noční můra. Rád bych v Praze viděl více elektromobilů (v Norsku se prodává více elektromobilů než tradičních vozů), ale ze všeho nejvíc bych si přál, aby lidé auta nepoužívali. Pokud já jako velvyslanec mohu jezdit do práce na kole, tak to dokážou i ostatní! A pokud je počasí nevlídné, jeďte tramvají.
Praha je hudba. Stesk po koncertech v Obecním domě a Rudolfinu a po opeře ve Stavovském divadle je nyní během pandemie obrovský. Koncerty s předními norskými jazzovými hudebníky jsou odloženy a přeloženy a posléze znovu odloženy. Praha je také literatura, umění, výstavy a muzea. To všechno Praha je, ale ne teď. Pandemie je ztracený čas.
A jak mi připadají obyvatelé Prahy? Možná se můj pohled trošku liší od mnohých jiných diplomatů. Ten, kdo trochu mluví česky, je přijat s potěšením. Někdy dokonce s údivem či obdivem. Slýchávám: Říkáš, že jsi Nor? Možná dědeček byl Čech?
Čeština je obtížný jazyk. Můj učitel mi tehdy v Celetné řekl, že české sloveso je peklo. To je pravděpodobně pravda, ale je také pravda, že v českém jazyce je více pekel! Norsko je moře a hory, řeky a voda. Praha je Vltava. Řeka a mosty definují město a spojují ho s okolní krajinou. Řeka otevírá město. A v té řece jsou ryby. Tolik ryb! Jen se podívejte dolů do Čertovky, když