Na Prahu 1 mám asi ten nejkrásnější výhled, který se člověku může poštěstit. Každé ráno po probuzení pozoruji, jak se na obzoru kousek od žižkovské věže vyloupne slunce a prosvítí mlhu nad jedním z nejhezčích koutů planety: uličkami a střechami Malé Strany, Starého i Nového Města, nad mosteckými věžemi i zakroucenou hladinou Vltavy.
Budově velvyslanectví, kde se nachází i rezidence diplomatů, se ne nadarmo říká Na Krásné vyhlídce. Na svažitém pozemku pod Strahovským klášterem ji nechal pro svou rodinu vystavět právník a diplomat Josef Růžička, prý na místě, kde stával stejnojmenný hostinec. Osudy obyvatel tohoto domu jsou víc než pohnuté a poznamenané dějinami dvacátého století: Josef Růžička byl zavražděn nacisty v koncentračním táboře, jeho zetě, mladého ornitologa Veleslava Wahla, zase popravili komunisté. Hezký život tu však snad strávila proslulá závodnice Eliška Junková, kterou, jak vím, všichni zaměstnanci velvyslanectví nesmírně milovali.
Já sám jsem do Prahy přijel na konci srpna loňského roku, v době, kdy země směřovala k dalšímu uzavírání. Spíš než interiéry honosných hradčanských a malostranských paláců či um zdejších (údajně čím dál zajímavějších) restaurací jsem tak stihl poznat uličky a parky a zjistit, že v rámci městského centra se dá téměř všude dostat krásnou, pohodlnou procházkou. Jen ten kopec zpět dá někdy pořádně zabrat!
Moje cesty začínají většinou logicky na Promenádě Raoula Wallenberga. Díky úsilí mé předchůdkyně Anniky Jagander se podařilo v roce 2014 pojmenovat do té doby bezejmennou pěší cestu úbočím Petřína pod Strahovským klášterem po slavném švédském diplomatovi, který svými odvážnými činy zachránil před koncentračním táborem a jistou smrtí desetitisíce maďarských židů. Pokaždé, když tudy jdu, jsem hrdý, že tato cesta, odkud máme celou Prahu jako na dlani, nese jméno právě tohoto švédského hrdiny.
Kdosi mi prozradil, že jsem měl letos to štěstí zažít v Praze jednu z nejkrásnějších zim za posledních mnoho let. Zasněžené ticho ještě posílilo onen zvláštní pocit, že byť se člověk nachází jen pár kroků od nejzajímavějších a (obyčejně) nejrušnějších turistických míst, je budova velvyslanectví už jakoby za městem, téměř na samotě. Už se ale těším, až město opět ožije, až se otevřou všechny hospůdky a kavárny a já budu moct nad vyhlášeným českým pivem poznat místní obyvatele trochu lépe.
Zatím mám pocit, že ani Češi, stejně jako Švédi, nejspíš nepatří mezi zvlášť velké extroverty, ale jakmile se někomu otevřeme a pustíme si ho k sobě blíž, je to přátelství trvalé a hluboké. V obou našich zemích si ceníme skutečného partnerství založeného na otevřenosti, velkorysosti a vzájemné důvěře. My toužíme po vztazích, které vydrží, a něco mi říká, že přesně to je i případ Čechů. Mimochodem, víte, že i ve Stockholmu se nachází Staré Město, Gamla stan? Jsem si naprosto jistý, že se tu – i díky přátelské a otevřeně zvídavé povaze Čechů – budeme já i má rodina cítit jako doma.
