Nevěsta s ženichem (samozřejmě v opačném „gardu“), četníci a hasiči i figurky z galérky, řádové sestry i muslimský učenec, indiáni i baráčníci, kobyla, kozel i medvěd, konšelé současní i dávno minulí anebo třeba severokorejský mladý vůdce – ti všichni a řada dalších postav, masek a maškar se sešli před legendárním hostincem U černého vola na devatenáctém Malostranském masopustním veselí.
Masopust, jehož vrcholem je průvod z Pohořelce přes Hradčany a Malou Stranu na Kampu, tradičně pořádá Spolek občanů a přátel Malé Strany a Hradčan za pomoci a podpory Sdružení výtvarníků Karlova mostu, Sboru dobrovolných hasičů Praha 1, Městské policie Praha 1 a Městské části Praha 1.
A právě starosta městské části je vždy ten, kdo rozhoduje o tom, jestli všechnu tu chásku pustí do hradčanských a malostranských ulic. A i nový vrchní konšel Pavel Čižinský ke svému úkolu přistoupil vážně, svědomitě a přísně, a tak masky a maškary nechal nastoupit a odříkat slib, že nebudou tropit ostudu, převracet auta a tramvaje nebo dokonce vnikat do příbytků počestných občanů. A když dokonce slíbily, že až na Kampu dojdou po svých, pokud možno po dvou, prohlásil vrchní správce Prahy 1: „Uděluji vám své povolení! Vydejte se do ulic a obveselujte sebe i kolemjdoucí!“
Protože ale i v případě masopustních maškar platí „důvěřuj, ale prověřuj“, vedl celý průvod konšel Petr Burgr, ve volných chvílích také jeden z představitelů Spolku občanů a přátel Malé Strany a Hradčan. Ten hned na úvod přehlédl zástupy a kriticky konstatoval: „Všichni na Kampu asi nevydržíte…“
Masky a maškary se ale snažily a v drtivé většině absolvovaly celou trasu i s osvěžujícími zastávkami, včetně zpěvu u sochy prezidenta Masaryka. Jednotlivé zastávky byly u slavných a přívětivých hostinců U slunců a U hrocha, na Malostranském náměstí a v Mostecké u Vacků. Tam všude na průvod čekali vlídní lidé s občerstvením pro dospělé a občas i pro děti. Zástupy zvědavců pak průvod přivítaly na náměstí na Kampě, kde kromě skvělého hudebního programu bylo na pořadu i jedno zvířecí drama. Medvěd, jenž se upřímně po celou dobu se všemi veselil a na Kampu také dorazil, musel podstoupit lidový soud o svém dalším osudu. A vzhledem k natěšenému myslivci bylo jasné, co mu hrozí.
Vrchní konšel Pavel Čižinský, kterému byl život zvířete vložen do rukou, emotivně zvolal: „Jsme v právním státě, a odstřelit obratlovce, neřku-li savce, není tak jednoduché!“ Vyzval proto k místnímu bleskovému referendu, které hned vyhlásil. Jeho výsledek byl ale nakonec poněkud nejistý, a tak naštěstí přišel k dobru další prvek přímé demokracie, a to rozhodující hlas starostův. Všichni tak po chvílích napětí mohli zvesela vykřiknout: „Medvěd musí žít!“ A medvěd, který se, dobrák jeden, s lidmi radoval i během lidového hlasování, radoval se s ostatními i nyní.
Masopust je tedy pomalu za námi. O Popeleční středě můžeme ještě něco mastnějšího posnídat, a pak už nás čeká čtyřicetidenní půst, po kterém přijdou Velikonoce a s nimi radost a hojnost…
Masopust (vostatke, fašank, voračky, popř. karneval) je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slaví se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. A protože datum Velikonoc je pohyblivé, je pohyblivým svátkem i masopust. Přípravou na masopust vždy býval už „tučný čtvrtek“, kdy měl člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. Hlavní masopustní zábava začínala „masopustní neděli“ s bohatým obědem a muzikou v hospodě. Často se ale tancovalo přímo na návsi a tanec se protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal „mužovský bál“, určený jen ženatým mužům a vdaným ženám.
Vyvrcholením masopustu pak bylo úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar a hrála se masopustní divadelní představení. Mezi tradiční masky patřili medvěd, kobyla, jezdec na koni, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a další. O úterní půlnoci pak zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Muzika pak občas o půlnoci skončila symbolickým „pochováním basy“. Hrát přes půlnoc si lidé nedovolili, protože se obávali, že pokud budou o masopustním úterý tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.
Masopust byl pro lidi v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo třeba se před následujícím půstem dosyta najíst. Na hradech a zámcích se konaly hostiny, ve městech tancovačky a na vesnicích pak vepřové hody. Lidé se obdarovávali bohatou výslužkou obsahující většinou huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar a škvarky. Po snídani na Popeleční středu byla dopoledne ještě povolena i kořalka. Oběd však už byl přísně postní – většinou čočka s vejcem, sýr, chléb, vařená krupice a pečené brambory.
Nejstarší písemné zprávy o masopustu pocházejí ze 13. století, svátek je ale zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. V 18. století se navíc v tuto dobu začaly pořádat taneční zábavy zvané reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.
Reportáž z masopustu: