Osobnosti v názvech ulic

ALŠOVO NÁBŘEŽÍ (název od roku 1919) Malíř, kreslíř a ilustrátor, nejvýznamnější osobnost generace Národního divadla. Pocházel z Mirotic u Písku, z kraje spjatého s husitskou tradicí i lidovou písmáckou vzdělaností. Pokračovatel „národní“ tvorby Josefa Mánesa, vytvářel představu české historie, která nacházela odezvu v nejširších lidových vrstvách. Vedle cyklu Vlast pro Národní divadlo patří k jeho nejznámějším obrazům např. Husitský tábor či Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Desítky kreseb vytvořil pro časopisy Květy, Zlatá Praha, Šotek a Světozor, ilustroval knihy A. Jiráska, K. V. Raise, J. Arbesa, A. Weniga a mnohých dalších. Navrhoval i nástěnné malby a sgrafitaprobudovyv Praze (např. Štorchův dům na Staroměstském náměstí nebo Městská spořitelna v Rytířské ulici), Plzni, Písku i jinde v Čechách.

ANEŽSKÁ (název od roku 1870) Nejmladší dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Od tří let byla vychovávána v klášteře, kde získala na svou dobu nezvykle rozsáhlé vzdělání. Odmítla pak řadu výhodných sňatků a rozhodla se sama vstoupit do kláštera. Díky podpoře svého bratra, krále Václava I., založila v Praze špitál sv. Františka a nechala v tehdy novém gotickém slohu vybudovat klášter, kde se roku 1234 stala abatyší. Od papeže si vyžádala schválení nových řeholních pravidel, která by lépe odpovídala ideálům chudoby, hlásaným sv. Františkem z Assisi. Sama se vzdala veškerého majetku i hodnosti abatyše. Spoluzaložila také mužský rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, kteří působili nejen v jejím špitále, ale brzy i v dalších zemích. Princezna Anežka, proslulá svou dobročinností a milosrdenstvím, byla roku 1878 prohlášena katolickou církví za blahoslavenou a roku 1989 papežem Janem Pavlem II. svatořečena.

BOLZANOVA (název od roku 1885)Filozof, matematik a teolog, po otci italského původu. Vystudoval piaristické gymnázium a FilozofickoufakultuvPraze. Zpočátkupřednášelnáboženstvínauniverzitě, byl idolem studentů, ale jeho originalita mu přinesla mnoho nepřátel ve vysokých církevních kruzích. Roku 1820 mu bylo učení zakázáno, tím více se pak mohl věnovat badatelské práci, a to zejména v matematice. Přes vážnou plicní nemoc, která ho pronásledovala celý život, zanechal za sebou rozsáhlé dílo – např. Vědosloví, Paradoxy nekonečna či O nejlepším státě – zahrnující spisy náboženské, filozofické a matematické studie. Bolzano, pevně věřící v nezastupitelnou úlohu rozumu ve vývoji lidské společnosti, výrazně ovlivnil myšlenkový svět mnoha svých současníků.

BŘETISLAVOVA (název od roku 1870) Český kníže z rodu Přemyslovců. Nemanželský syn knížete Oldřicha a krásné Boženy, manželky Křesinovy, byl obratný politik a znamenitý válečník, právem nazývaný český Achilles. Svou manželku Jitku, z vynikajícího rodu Babenberků, unesl ze svinibrodského kláštera. Ještě za vlády svého otce Oldřicha dobyl zpět Moravu, ztracenou za bojů s polským Boleslavem Chrabrým, a stal se jejím správcem. Roku 1039 se vydal na válečnou výpravu do Polska, odkud mj. přivezl domů ostatky sv. Vojtěcha, uložené ve Hnězdně. Na konci života, plného úspěšných i méně zdařilých bitev a tažení, upravil nástupnický řád Přemyslovců – na trůn měl nárok vždy nejstarší člen rodu.

ČECHŮV MOST (název od roku 1908) Básník a spisovatel, hlavní představitel tzv. ruchovců. Literární činnosti se věnoval již na gymnáziu, při studiu práv a za právnické praxe, kterou provozoval až do 1878. Z jeho rozsáhlého díla uveďme alespoň satiru Hanuman, báseň Lešetínský kovář a především Písně otroka, které dosáhly v krátké době dvaceti vydání. Z jeho prózy jsou dodnes živé tzv. Broučkiády, zejména Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století.

DRAŽICKÉHO (název od roku 1887) Pražský biskup, který přebudoval a opevnil v těchto místech ležící malostranský biskupský dvůr. Jan, potomek starého českého rodu, byl zvolen biskupem roku 1301 za vlády Václava II., v úřadě přečkal vymření Přemyslovců a jako jejich nástupce podpořil Jana Lucemburského. Pro nesouhlas s inkviziční činností dominikánského řádu se dostal do sporu s kurií a téměř sedmdesátiletý se odebral do Avignonu hájit se u papeže. Svou při po nekonečných jedenácti letech vyhrál a vrátil se do Čech očištěn. Známé jsou jeho kulturní a stavební aktivity – inicioval sepsání kroniky Františka Pražského a vedle dvora na Malé Straně dal ve svém sídelním městě Roudnici nad Labem vybudovat kamenný most, klášter augustiniánů a špitál. Byl posledním pražským biskupem, jeho nástupce Arnošt z Pardubic, už zastával úřad arcibiskupa.

viz Dražického ulice

DVOŘÁKOVO NÁBŘEŽÍ (název od roku 1904) Hudební skladatel. Pocházel z rodiny řezníka, k hudbě se dostával jen obtížně, první základy získával od vesnických kantorů a varhaníků. Teprve roku 1857 odešel do Prahy na varhanickou školu. Jedenáct let působil Dvořák jako violista v orchestru Prozatímního divadla, tři roky zastával místo varhaníka v kostele u sv. Vojtěcha. Teprve kompoziční úspěchy – Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance – mu přinášejí jmenování profesorem pražské konzervatoře, o dva roky později pak odjíždí do New Yorku jako ředitel tamní konzervatoře. Po návratu na pražskou konzervatoř se stal od roku 1901 jejím ředitelem. Těžištěm jeho díla je především devět symfonií (nejznámější Z Nového světa) a jedenáct oper – Rusalka, Jakobín, Čert a Káča ad. Vynikal i v písňové tvorbě, byl ceněn jako dirigent a kromě svého díla nám zanechal i řadu skvělých žáků.

ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ (název od roku 1910) Vl. jm. Alžběta Pechová, spisovatelka. Do světa literatury i ženského emancipačního hnutí ji přivedla spisovatelka Karolina Světlá. Pracovala jako redaktorka Ženských listů, byla starostkou Ženského výrobního spolku, zasloužila se o otevření soukromé dívčí školy Minerva v Praze, prvního dívčího gymnázia v Rakousku-Uhersku. Psala básně, překládala poezii, přispívala do Lumíru i do Květů, zabývala se i dramatickou tvorbou, ale největší význam mají její libreta k operám B. Smetany (Hubička, Tajemství, Čertova stěna) a Z. Fibicha (Blaník). Velkou popularitu získaly i její romány pro dívky, zejména Svéhlavička.

GOGOLOVA (název od roku 1952) Ruský spisovatel a dramatik, představitel kritického realismu. Od studentských let psal pro divadlo a taky je ochotnicky provozoval, sen stát se hercem se mu však neuskutečnil. Na petrohradské univerzitě začal učit dějepis, ale jako pedagog neuspěl. Také jeho hra Revizor – dnes světově proslulá – propadla. Po několikaletém pobytu v cizině píše Gogol řadu povídek (např. Taras Bulba) a své nejvýznamnější prozaické dílo Mrtvé duše. Neúspěch měla i jeho další hra Ženichové (první varianta Ženitby), a tak se Gogol nakonec úspěchu za života nedočkal. U nás jeho dílo jako první oceňoval K. Havlíček Borovský.

HARANTOVA (název od roku 1870) Spisovatel, cestovatel, hudební skladatel, vojevůdce. Pocházel ze starobylého rodu nižší šlechty. Všestranného vzdělání se mu dostalo na dvoře arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku, kde sloužil jako páže. V roce 1593 vstoupil do armády a pět let bojoval v Uhrách proti Turkům. Se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic podnikl cestu do Palestiny a Egypta, kterou popsal v knize Cesta z království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté. Okolo roku 1600 byl přijat do služeb císaře Rudolfa II., který si ho pro jeho vzdělání a obratnost v múzách velmi oblíbil a povýšil jej do panského stavu. Zúčastnil se stavovského povstání v roce 1618, za Fridricha Falckého byl prezidentem české komory. Rok poté dal jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády před Vídní ostřelovat z děl císařský hrad. To mu císař Ferdinand II. nezapomněl, a tak po porážce povstání skončil Harant na staroměstském popravišti.

HAVLÍČKOVA (název od roku 1896)Novinář, básník, politik. Syn kupce z Borové absolvoval gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a vydal se na studia filozofiedoPrahy.Pojejichskončení začal s teologií, ale po roce byl ze semináře vyloučen. Roku 1842 odjel do Moskvy, kde získal místo vychovatele v rodině univerzitního profesora. Na vlastní kůži tu poznal, že všeslovanská ideologie opírající se o „mocné dubisko“ Rusko je zcestná. Po návratu do Prahy na sebe upozornil ojedinělou kritikou Tylovy novely Poslední Čech a obecně odporem k nekritickému slavení všeho „národního“. Roku 1846 převzal redakci Pražských novin, ve kterých komentoval aktuální problémy v národním, ale především v liberálním duchu. V revolučním roce 1848 redigoval Národní noviny, pracoval v Národním výboru, podílel se na jednání Slovanského sjezdu a byl zvolen poslancem říšského sněmu. Po porážce revoluce zůstaly jeho Národní noviny jediným neohroženým hlasem. Po jejich zákazu začal v Kutné Hoře vydávat politický týdeník Slovan, ale i ten musel nakonec zastavit. V prosinci 1851 byl Havlíček zatčen a převezen do internace v tyrolském Brixenu. Tady pak paradoxně vznikla jeho nejvýznamnější díla – Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Do Čech se vrátil počátkem května 1855, několik dní po úmrtí jeho manželky. Jeho přátelé (až na několik výjimek jako byl F. Palacký či B. Němcová) se mu ve stísněné atmosféře vyhýbali, trápila jej pokročilá tuberkulóza. V pětatřiceti letech zemřel, zůstal však symbolem statečného boje proti útlaku.

HELLICHOVA (název od roku 1952) Malíř, autor známého portrétu Boženy Němcové (1845). Od roku 1841 působil jako první kustod sbírek Muzea království Českého. Vystudoval pražskou Akademii a jako žák jejího ředitele F. Tkadlíka pokračoval v tvorbě obrazů s romanticko-historickými náměty. Roku 1848 na protest proti německé orientaci Akademie a Krasoumné jednoty založil a vedl Jednotu výtvarných umělců sdružující české výtvarníky. Od roku 1867 bydlel ve vlastním domě v této ulici.

HELMOVA (název od roku 1894) Příslušník tradiční mlynářské rodiny. Roku 1526 se stal staroměstským primátorem. Helmové patřili k významným a bohatým pražským rodinám, kromě až deseti mlýnů vlastnili v Praze i několik domů a také pivovar. Helmovy mlýny v těchto místech jsou připomínány už roku 1398, poslední z nich byl zbořen roku 1929.

HLAVSOVA (název od roku 1918) Staroměstský měšťan, primátor Starého Města (1523). Vlastnil dům U železných dveří. Po roce 1524, kdy v Praze diktátorsky vládla klika staroutrakvisty Jana Paška z Vratu, stál v čele jejich odpůrců, přívrženců Lutherova učení.

HOLBOVA (název od roku 1996) Lazebník krále Václava IV., majitel lázní v této lokalitě (později nazývaných též Eliščiny).

HUSOVA (název od roku 1870) Kazatel a náboženský reformátor. Od počátku 90. let 14. století studoval Hus na pražské univerzitě, kde roku 1396 získal hodnost mistra svobodných umění. O dva roky později tu začal sám přednášet, dal se vysvětit na kněze a započal studovat Teologickou fakultu. Na univerzitě, jejímž se stal později rektorem, byl Hus přesvědčeným zastáncem Viklefova učení, tomu ovšem odporovali zejména němečtí mistři. Jejich význam ovšem silně poklesl po vydání Dekretu kutnohorského, o jehož vydání se Hus podstatně zasloužil. Od roku 1402 kázal Jan Hus v Betlémské kapli, kde kritizoval nešvary v církvi. Zpočátku mu byl nakloněn jak arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, tak král Václav IV. a především královna. Když však roku 1412 vystoupil proti prodávání odpustků, krále, který měl z odpustků značný zisk, si proti sobě popudil. Téhož roku pak Hus odešel z Prahy do jižních Čech, kde na Kozím hrádku a na Krakovci kázal a psal svá nejvýznamnější díla – Knížky o svatokupectví, O církvi, Postilu. Husovi se rovněž připisuje reforma českého pravopisu, kdy spřežky (dodnes užívané třeba v polštině) nahradil diakritickými znaménky, v jeho době jen čárkami, tzv. nabodeníčky. Aby se obhájil před nařčením z kacířství, vydal se Hus na pozvání císaře Zikmunda do Kostnice, kde zasedal koncil, svolaný k ukončení tehdejšího trojpapežství. V Kostnici byl, jak očekával, uvězněn, ještě ve vězení však svou autoritou schválil přijímání svátosti oltářní „pod obojí způsobou“, a tak přispěl k tomu, že kalich se stal symbolem hnutí, které po něm získalo i jméno – husitství. Své učení Jan Hus odmítl přes naléhání koncilu odvolat a dne 6. července 1415 byl před hradbami Kostnice upálen a jeho popel rozmetán do Rýna. Plamen jeho hranice však zapálil požár, jaký si nikdo nedovedl představit. Pro český národ se Jan Hus stal pak především věčným ochráncem pravdy. Na obrázku Husův pomník na Staroměstském náměstí.

CHARVÁTOVA (název od roku 1869) Novoměstský konšel, stoupenec husitů. Ulici vlastně založil, neboť tu nechal na své zahradě postavit 18 domů.

CHOTKOVA (název od roku 1870) Hrabě, v letech 1826–43 prezident zemského gubernia a nejvyšší purkrabí království Českého. Vzdělaný a energický muž zasvětil svůj život kariéře ve službách státu. Působil jako gubernátor v Terstu, v Tyrolsku a v dvorní kanceláři ve Vídni. V Čechách pak věnoval mimořádné úsilí o hospodářský rozvoj země. Inicioval pravidelné hospodářské výstavy, nechal budovat silnice, účastnil se založení Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Velmi se zasloužil o rozkvět Prahy, nechal dláždit ulice, budovat kanalizaci, stavět nové společenské, zdravotní a charitativní budovy a zakládat městské sady. Také ulice (silnice) po něm pojmenovaná je jeho dílem. Hrabě Chotek měl i velké porozumění pro snahy českých vlastenců a podporoval rozvoj české kultury.

CHOTKOVY SADY (dnes neoficiální název)Karel Chotek viz Chotkova ulice

JÁCHYMOVA (název historický)Ulice se původně jmenovala Joachimova nebo Joachimská, od asanace na přelomu 19. a 20. století začal být užíván počeštěný tvar. Blíže neznámý byl zřejmě majitelem domu v této části židovského ghetta.

JIŘÍHO ČERVENÉHO (název od roku 2001) Skladatel, textař, kabaretiér. Občanským povoláním právník, v roce 1909 založil kabaret Červená sedma. Psal veselohry, scénky, písničky a povídky (Slané mandle, 1939). Autor vzpomínek Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962).

JUDITIN MOST (neoficiální název) Česká královna. Druhá manželka krále Vladislava II. vyrostla na hradě Wartburgu. Na svou dobu velmi vzdělaná žena byla zřejmě inspirátorkou postavení prvního kamenného mostu přes Vltavu v Praze, z něhož dnes už můžeme obdivovat jen nepatrné zbytky a jednu mosteckou věž. Když se Vladislav vzdal vlády ve prospěch svého syna Bedřicha (1172), odešli oba manželé na Juditiny rodné statky do Durynska, kde dožili.

JUNGMANNOVA (název od roku 1878) Jazykovědec, básník a překladatel, národní buditel. Pocházel z rodiny venkovského ševce a měl se stát knězem. Po studiích na gymnáziu a filozofiiv Prazevšak díky vlivu jeho vlasteneckých učitelů absolvoval namísto teologie práva. Získal místo učitele na gymnáziu v Litoměřicích, odkud roku 1815 přešel jako profesor na Staroměstské gymnázium v Praze, kde setrval (později jako ředitel) až do penze. Od studií se zabýval poezií, nezastupitelných zásluh si však dobyl svou snahou o povznesení úrovně českého jazyka. Překládal antické autory i díla světové literatury a při tom položil základy novodobého českého literárního jazyka. Účastnil se i vytváření moderního českého názvosloví v mnoha oborech. Napsal řadu odborných jazykových děl, jejichž vyvrcholením se stal pětidílný Slovník česko-německý (1834–39), na kterém pracoval přes třicet let. Dostalo se mu četných poct – roku 1834 se stal členem Královské české učené společnosti (později i vídeňské akademie), roku 1840 byl zvolen rektorem pražské univerzity, obdržel Leopoldův řád apod.

JUNGMANNOVO NÁMĚSTÍ (název od roku 1878)Josef Jungmann viz Jungmannova ulice

KAPROVÁ (název od 2. poloviny 16. stol.) Staroměstský měšťan z patricijské rodiny. Roku 1565 byl obdařen erbem a predikátem z Kaprštejna. V letech 1565–71 zastával funkci staroměstského primátora, 1575/6 působil jako rychtář. V ulici vlastnil dům s domovním znamením U tří kaprů. Ulice by se správně měla jmenovat Kaprova.

KARLOVA (název od roku 1848) Český král a římský císař z dynastie Lucemburků. Nejstarší syn krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny byl pokřtěn „přemyslovským“ jménem Václav, jméno Karel přijal při biřmování podle svého kmotra, francouzského krále. Pro neshody rodičů byl kralevic od svých sedmi let vychováván na francouzském královském dvoře, kde nabyl na tehdejší dobu nezvykle rozsáhlé vzdělání a také evropský rozhled. Naučil se nejen číst a psát (což nebylo u panovníků jeho doby zrovna běžné), ale ovládl i latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu, přičemž češtinu pokládal za svou mateřštinu. Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku působil Karel jako správce severoitalských držav svého otce, až se roku 1333 na nátlak české šlechty vrátil domů. Král Jan mu udělil titul markraběte moravského a svěřil správu v zemi. Vlády se pak ujal roku 1346, kdy Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku. Éra panování Karla IV. je právem považována za zlatý věk naší země, který dokonale vyjadřuje jeho posmrtné přízvisko Otec vlasti. Jeho činy – založení univerzity, povýšení pražského biskupství na arcibiskupství apod. – jsou všeobecně známy, stejně jako jeho činnost budovatelská – dal vystavět hrad Karlštejn, kamenný most přes Vltavu v Praze, obnovit Hrad a zahájit stavbu katedrály sv. Víta, založením a vybudováním Nového Města pražského pozvedl Prahu na jedno z největších měst tehdejší Evropy. Ačkoli jako císař vládl půlce Evropy, o své České království pečoval nejpečlivěji. Při rozmnožování statků, moci a vlivu dával před válečnými taženími přednost diplomacii a sňatkové politice. Po smrti své první manželky (a také první skutečné lásky) Blanky z Valois se oženil ještě třikrát. Dva z jeho synů – Václav IV. a Zikmund Lucemburský – se stali českými králi. Karlovým jménem byla ulice pojmenována na popud K. Havlíčka Borovského. Na obrázku socha Karla IV. na Křižovnickém náměstí.

KARLŮV MOST (název od roku 1870)Karel IV. viz Karlova ulice

KAROLINY SVĚTLÉ (název od roku 1898) Spisovatelka, zakladatelka českého venkovského románu, čelná představitelka generace májovců. Pocházela z bohaté pražské měšťanské rodiny (vl. jm. Johanna Rottová), kde byla vychovávána především německy. K českému národnímu uvědoměníjipřivedljejí domácí učitel češtiny Petr Mužák, za něhož se posléze provdala a podle jehož rodiště – Světlé pod Ještědem – přijala svůj umělecký pseudonym. Světlá se důvěrně znala s Boženou Němcovou, na jejíž tvorbu svým způsobem navázala. K jejím nejlepším dílům patří Vesnický román a Kříž u potoka, z pražského prostředí čerpá Černý Petříček. Vedle činnosti literární se usilovně věnovala národnímu a ženskému emancipačnímu hnutí. Prostřednictvím Ženského výrobního spolku, který založila, se snažila o zvýšení sociální úrovně zaměstnaných žen a dívek. V ulici, která nese její jméno, se v domě U tří preclíků narodila. Na obrázku socha Karoliny Světlé na Karlově náměstí.

KEPLEROVA (název od roku 1901) Německý matematik a astronom, působící na dvoře císaře Rudolfa II. Studoval v Tübingen, kde se seznámil s Koperníkovým učením, jako třiadvacetiletý se stal profesorem matematiky ve Štýrském Hradci. Kvůli náboženské nesnášenlivosti katolíků využil pozvání Tycha Brahe a přijel do Prahy. Po Braheho smrti zaujal jeho místo císařského matematikuse, hvězdáře a také astrologa. Využil mimořádně přesných pozorování svého předchůdce a po šesti letech pracných výpočtů postuloval první dva slavné zákony, které uveřejnil v díle Nová astronomie. Po smrti Rudolfa II. se Kepler odstěhoval do Lince, kde formuloval svůj třetí zákon. Kepler po celý život včetně pražského pobytu trpěl nedostatkem financí,neboťivědymilovnýcísařRudolfjenvelmi nerad za prokázané služby platil. A tak, ač nerad, musel Kepler sestavovat vznešeným zájemcům horoskopy, což bylo rozhodně výnosnější než věda. Traduje se, že v horoskopu vypracovaném proslulému vojevůdci Albrechtu z Valdštejna předpověděl jeho žalostný konec.

KLÁROV (název od roku 1922) Mecenáš a humanista, zaměřující svou péči na nevidomé. Pocházel z Úštěku, střední školu vychodil v Litoměřicích, na pražské univerzitě studoval teologii a v roce 1787 byl promován doktorem filozofie.Vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích, až byl roku 1806 povolán jako profesor filologie a klasické literatury na univerzitu do Prahy. V roce 1807 spoluzaložil Soukromý ústav pro výchovu a léčení slepců v Čechách sídlící na Hradčanech. Později stál i u zrodu Zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro dospělé slepce, kde financoval čtyři nadační místa.V jeho lidumilné činnostimu byla velkou oporou manželka Rosina, rozená Schönová, nazývaná matkou nevidomých. Klar byl za své zásluhy jmenován čestným občanem král. hl. města Prahy. Název Klárov vznikl podle tamějšího ústavu pro slepé, jehož stavbu inicioval Klarův syn Pavel Alois (1801–1860). V bohulibém díle pokračoval i Klarův vnuk Rudolf Maria (1845–1898). Na obrázku reliéf na Klarově ústavu.

KOSÁRKOVO NÁBŘEŽÍ (název od roku 1961) Malíř, krajinář. Mladý hospodářský učedník se na pražskou Akademii dostal díky podpoře majitele panství arcibiskupa Schwarzenberga, v jehož doporučení můžeme číst charakteristickou větu: „Žadatel je už delší čas takovým způsobem zaujat pro malířství, že není schopen na nic jiného myslit, ani dělat.“ Na školu se Kosárek dostal až ve svých dvaceti letech, ale rychle prokázal zcela výjimečný talent. Vyjíždí do ciziny, do Alp či na Rujanu, ale své osudové motivy nachází doma. V rozměrných plátnech jako je Selská svatba či Česká krajina poprvé vyjádřil monumentální formou smysl české krajiny. Umělecky zralé, v českém kontextu zcela originální Kosárkovo dílo bylo však vlastně na samém počátku přerváno předčasnou smrtí, zapříčiněnou bídou a tuberkulózou. Můžeme se jen dohadovat jakých vrcholů by tento umělec dosáhl, kdyby mu osud dopřál víc než jen šest let tvůrčího snažení.

KROCÍNOVA (název od 60. let 19. stol.) Pražský měšťan, v letech 1584–1605 staroměstský primátor. Byl příkladným hospodářem obce, znovu vystavěl staroměstskou vodárenskou věž, do pražské historie se však nejvíce zapsal zbudováním památné kašny (na obrázku) na Staroměstském náměstí, později nešetrně odstraněné. Jeho erb se lvem a šafránovým květem je zasazen do zdi ve dvoře nedalekého domu U Halánků na Betlémském náměstí, jehož byl jeden čas majitelem.

KŘEMENCOVA (název historický, oficiálněod90.let19.stol.) Bohatý pražský měšťan. V ulici mu patřil právovárečný dům, dnes známý jako U Fleků.

LANNOVA (název od roku 1997) Podnikatelé a mecenáši. Lanna otec byl úspěšný budovatel vodních i železničních cest a zakladatel kladenského průmyslu. Rodina pocházela z Českých Budějovic, kde byl Tadeáš Lanna c. k. loďmistrem. Vojtěch Lanna začal v šestnácti letech studovat pražskou techniku, ale na studiích nevydržel a vrátil se k otci do loděnice, kde pracoval jako tesař i plavec. S vory se dostal do Hamburku, navštívil Belgii a Anglii. Na tradici rodinné živnosti vybudoval rozsáhlé podnikatelské aktivity. Podílel se na výstavbě naší první koněspřežné železnice z Českých Budějovic do Lince, na úpravě vodních toků, stavěl vodní díla na Vltavě, na Lužnici, na Nežárce i na Otavě, budoval mosty (řetězové mosty v Praze a na Podolsku), mlýny, továrny. Českými stavy mu byla svěřena i stavba prvního pražského nábřeží. Lanna byl však nejen úspěšným podnikatelem, ale i lidumilem. V roce 1858 nechal v Českých Budějovicích vystavět sirotčinec i s kaplí, později zde byla zřízena hlavní městská škola a ještě později reálka a gymnázium. Také mladší Lanna (na obrázku) patřil k předním českým průmyslníkům a podnikatelům. Od roku 1891 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny. Palác rytíře Lanny na rohu Hybernské a Havlíčkovy ulice byl naplněn sbírkami keramiky, skla, starých mincí, rytin a uměleckoprůmyslových výrobků. Jeho dar Uměleckoprůmyslovému muzeu se stal základem vzácných muzejních sbírek.

MAGDALÉNY RETTIGOVÉ (název od roku 1947) Spisovatelka a národní buditelka. Vychována byla německy, ale díky vlivu svého manžela – právníka, spisovatele a především vlastence J. A. Rettiga – se stala uvědomělou Češkou. Spolu prošli řadou českých měst, kde výrazně ovlivňovala společenský život v národním duchu a také projevila snahy emancipační. Mladé dívky učila vařit, šít i společenskému chování. Snažila se rozšířit vzdělání žen, půjčovala jim knihy, rozvíjela kulturní život. Z literární činnosti Rettigové je dodnes známá především její slavná Domácí kuchařka z roku 1826.

MAISELOVA (název asi od roku 1901) Židovský obchodník a finančník.PrimasŽidovskéhoMěstapůjčovalpenízesamotnému císaři Rudolfovi II. i českým stavům. Velmi se zasloužil o rozvoj města – nechal vydláždit hlavní ulice, založil špitál a lázně, nechal rozšířit hřbitov, podporoval Židy doma i v cizině, jeho zásluhou patrně vznikla Vysoká i Maiselova synagoga. Jeho bohatství pramenilo údajně z pokladů, které zázračně získal, údajně z věna, ale skutečnou příčinou úspěchu byla nejspíše obchodní obratnost. Roku 1592 získal od Rudolfa II. privilegium, podle něhož si mohl dluhy svých klientů pojišťovat a prostřednictvím druhé osoby mohl činit i zápisy do zemských desek. Když však v roce 1601 zemřel, nikdo na privilegia nedbal a značnou část majetku bohatého Žida rozkradli císařští služebníci.

MÁNESŮV MOST (název od roku 1920) Malíř, zakladatel moderního českého malířství. Pocházel z košaté malířské rodiny, k významným umělcům patřil jeho otec Antonín, strýc Václav, bratr Quido i sestra Amálie. Studoval na pražské Akademii u profesora Tkadlíka, na tři roky se vydal do Mnichova, tehdejšího uměleckého centra. Po návratu spojil svůj osud na dlouhá léta s přízní hraběte Sylva-Tarouca, na jehož zámku v Čechách pod Kosířem dlouhá období pobýval a odkud také podnikal své národopisné poutě po Moravě, Slovensku a Polsku. Živě se účastnil národního společenského života jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a také prapory pro pražský Sokol a četné jiné vlastenecké spolky. Vedle jeho nejslavnějšího portrétu Josefina je třeba ještě připomenout výtvarné ztvárnění kalendářní desky staroměstského orloje. Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska a o tři roky později i do vytoužené Itálie. Tuto cestu však jeho postupující duševní choroba již zabarvila tragicky. Ačkoli Mánesovi současníci přijímali jeho dílo s nepochopením, jeho význam pro české malířství je nedocenitelný. Poprvé po velkých barokních malířích pozvedl české umění opět na přední místo v Evropě. Na obrázku socha Josefa Mánesa u Rudolfina.

MELANTRICHOVA (název od roku 1894) Tiskař a nakladatel. Jiří Černý, jak znělo jeho původní jméno, studoval na pražské univerzitě, kde dosáhl bakalářské hodnosti. Na univerzitě ve Wittenberku na něho profesor řečtiny zvaný Melantrich zapůsobil tak silně, že si podle něj změnil jméno. Když nastoupil do tiskárny k Bartoloměji Netolickému, byl už znám jako Jiří Melantrich Rožďalovický, podle Rožďalovic na Mladoboleslavsku. Přídomkem „z Aventina“ se patrně přihlásil k římskému pahorku Aventinu, na němž byla v dobách císařství otevřena první veřejná knihovna. Už v roce 1549 vyšla vlivem Jiřího Melantricha v Netolického tiskárně česká bible, kterou pak vydal ještě sedmkrát. Netolického malostranskou tiskárnu nakonec Jiří Melantrich koupil a přenesl ji na Staré Město, kde od roku 1567 žil v Sirkové ulici, dnes nazvané jeho jménem. V domě s tiskárnou měl dobré sklepy, neboť prodával i víno. Dařilo se mu dobře, stal se měšťanem a konšelem Starého Města, získal šlechtický erb a jeho žena měla vlastní lavici v kostele. K jeho nejvýznamnějším tiskařským činům patří vydání Herbáře Pietra Andrea Matthioliho, osobního lékaře arciknížete Ferdinanda. Vydával však také knížky o lazebnici Zuzaně, Bruncvíkovi, Meluzíně, Eulenšpíglovi, Alexandrovi, snáře, kalendáře, pranostiky i jednotlivé modlitbičky, neboť prostí lidé neměli peníze na drahé knihy. Na obrázku Melantrichův dům zbořený roku 1895.

MYSLÍKOVA (název asi od roku 1884) Měšťan Nového Města pražského, roku 1553 přijat do vladyckého stavu. Nejznámějším členem této rodiny byl Zikmund Myslík z Hyršova, generál za třicetileté války, roku 1639 povýšený do panského stavu. Pojmenování ulice ovšem vzniklo omylem, neboť rohový dům s ulicí Spálenou nepatřil jmenovanému, jak uvádí deska na domě, ale Eliáši Myslichovi z Vilimštejna, v 17. století komorníku při zemských deskách.

NA KAMPĚ (název asi od roku 1770) Snad příbuzný Tycha Brahe, vlastnil na ostrově dům. Pro pojmenování však existují i jiné verze, avšak ještě méně doložené.

NA PERŠTÝNĚ (název od 19. stol.) Pražský měšťan a sladovník. V roce 1524 tu vlastnil dům, později zvaný U Herzogů, ve kterém provozoval řemeslo.

NÁBŘEŽÍ EDVARDA BENEŠE (název od roku 1991) Politik, jeden ze zakladatelů ČSR. Pocházel z rolnické rodiny na Rakovnicku, vystudoval vinohradské gymnázium, zapsal se na pražskou Filozofickoufakultu, záhy však pokračoval ve studiu na pařížské Sorbonně. Získal doktorát práv v Dijonu a v Praze, kde se habilitoval i v oboru filozofie.Tři roky vyučoval na pražské obchodní akademii, pak začal přednášet sociologii na univerzitě. Po vypuknutí 1. světové války se zapojil do odboje v Maffii,vzáří1915sepakpřipojilk T. G. Masarykovi v Paříži. Spolu s ním a M. R. Štefánikem se pak podílel na zahraničním odboji, vytvoření čs. legií a vytvoření a uznání Československého státu. Po roce 1918 působil většinou jako ministr zahraničí. Stál u zrodu Společnosti národů a vytvořil systém Malé Dohody. Po abdikaci T. G. Masaryka v roce 1935 byl zvolen prezidentem republiky. V roce 1938, po Mnichovu, odchází znovu do exilu a po vypuknutí 2. světové války vede čsl. exilovou vládu v Londýně. V roce 1945 se triumfálně vrací do vlasti a je potvrzen (o rok později znovu zvolen) v úřadě prezidenta. Čtyři měsíce po únorovém puči 1948 abdikoval a krátce nato zemřel. Jeho role v moderní české historii je vnímána rozporuplně. Zatímco jeho činnost při zakládání ČSR je brána vesměs pozitivně, na mnichovskou kapitulaci existují dva nesmiřitelné názory. Jeho přimknutí k Stalinovu Sovětskému svazu během války, poválečné dekrety (např. o znárodňování), zákaz politických stran s výjimkou NF, odsun Němců z pohraničí, přijetí demise demokratických ministrů v roce 1948 i jeho osobní chování k mnoha obhájcům demokracie po válce je pro mnohé již zcela nepřijatelné.

NÁBŘEŽÍ LUDVÍKA SVOBODY (název od roku 1968) Voják a politik. Za 1. světové války bojoval Svoboda v čs. legiích v Rusku, zúčastnil se bitev u Zborova a u Bachmače, prodělal sibiřskou anabázi. Po návratu vedl otcovský statek, až se roku 1922 vrátil jako důstojník do čs. armády. Prošel řadou funkcí, za mobilizace 1938 byl velitelem pěšího pluku. V červnu 1939 odešel ilegálně do Polska, kde velel vznikajícímu čs. legionu v Krakově. V září 1939 se i se svými vojáky dostal do sovětského zajetí. V té době už spolupracoval se sovětskou tajnou službou NKVD. Roku 1941 se stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu a jako sovětský exponent vůči čs. londýnské vládě ve funkcích plynule a rychle postupoval. Po osvobození se stal „nepolitickým“ ministrem obrany (jeho členství v KSČ bylo tajné) a podpořil komunistický únorový puč. Po něm už mohl do KSČ vstoupit veřejně, avšak na počátku 50. let upadl v nemilost. Pracoval v JZD Hroznatín, ale brzy se začal zase vracet do politického života a dokonce i do armády (byl například náčelníkem Vojenské akademie v Hranicích či náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze). Vrcholu dosáhl za „pražského jara“, kdy byl v březnu 1968 zvolen prezidentem republiky. Na tzv. moskevských jednáních v prvních dnech okupace tvrdě tlačil na unesené reformní představitele, aby podepsali kapitulantský Moskevský protokol. Po návratu se stal jedním z nejtvrdších normalizátorů. V 70. letech byl jeho zdravotní a duševní stav už natolik tristní, že úřad prezidenta nemohl zastávat, ale tvrdošíjně se ho odmítal vzdát. A tak byl roku 1975 přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Nábřeží mu však zůstalo dodnes.

NÁMĚSTÍ FRANZE KAFKY (název od roku 2000) Spisovatel. V cizině dnes nejznámější pražský spisovatel pocházel z židovské rodiny obchodníka s galanterním zbožím na Starém Městě. Po maturitě vystudoval práva a poté nastoupil kariéru úředníka pojišťovny, kde setrval až do penze. Jeho životním údělem však byla literatura. Do pražského německého literárního prostředí jej uvedl jeho přítel Max Brod. V osobním životě prožíval četná traumata, dvakrát byl zasnouben s Felicí Bauerovou, dcerou židovského obchodníka z Berlína, ale ke sňatku se neodhodlal, stejně jako po zasnoubení s Julií Vohryzkovou, dcerou židovského ševce. Významný byl jeho milostný, spíše však korespondenční vztah s českou novinářkou Milenou Jesenskou, tehdy manželkou pražského německo-židovského intelektuála Ernsta Pollaka. K jeho nejznámějším dílům patří povídka Proměna a především romány Proces a Zámek. Ty za Kafkova života nevyšly a dokonce měly být podle jeho závěti spáleny, což ovšem vykonavatel Max Brod naštěstí neučinil a zachránil tak světu geniální dílo „proroka existencionalismu“, za nějž bývá Kafka považován. Na obrázku socha Franze Kafky od J. Róny poblíž Španělské synagogy.

NÁMĚSTÍ JANA PALACHA (název od roku 1989) Student. Pocházel ze Všetat, roku 1967 začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze, po roce přešel na FilozofickoufakultuUK.Dne16.lednasenaprotest proti ústupkům sovětským okupantům polil na Václavském náměstí hořlavinou a zapálil. Těžkým popáleninám podlehl a jeho pohřeb se stal mohutnou demonstrací proti okupantům a jejich domácím přisluhovačům. Roku 1973 dali „normalizátoři“ tajně vyjmout jeho ostatky z hrobu na Olšanských hřbitovech, zpopelnit a urnu uložit v rodných Všetatech. Koncem 80. let začaly v čase výročí jeho smrti probíhat na Václavském náměstí demonstrace (tzv. Palachův týden), tvrdě rozháněné policií. Jeho hrdinský čin, pro který se stal jednou ze symbolických postav českých dějin, pak došel naplnění 17. listopadu 1989, kdy studenti vyšli do ulic a rozžehli jiskru vedoucí k pádu komunistického režimu u nás. Na obrázku pamětní deska Jana Palacha od Olbrama Zoubka na Filozofickéfakultě.

NÁPRSTKOVA (název od roku 1894) Český vlastenec a mecenáš. Narodil se v rodině vlastnící pražský pivovar U Halánků na Betlémském náměstí. Vystudoval v Praze gymnázium, kde byl žákem Josefa Jungmanna, ve Vídni začal studovat práva, ale pro aktivní účast na událostech revolučního roku 1848 se necítil v monarchii bezpečně a na deset let odjel do Spojených států, kde pracoval jako dělník, kameník, truhlář, knihkupec, notář, tlumočník a vydavatel novin. Všude, kde byl, organizoval činnost českých krajanů. Po návratu se stal vůdčí osobností pražské společnosti, podporoval cestovatele, spisovatele, umělce. V domě U Halánků umožňoval schůzky Americkému klubu dam, v němž se ženy učily, jak žít samostatně a rovnoprávně. Náprstkova knihovna obsahovala 46 000 svazků a 18 000 fotografií.KHalánkůmchodilyvýznamnépražskéosobnosti– F. Palacký, F. L. Rieger, J. E. Purkyně, B. Němcová, J. Zeyer či J. Neruda. V roce 1863 se Náprstek rozhodl vybudovat České průmyslové muzeum pro vzdělávání řemeslníků a živnostníků. Četné dary a sbírky jeho přátel cestovatelů však nakonec vytvořily cenný etnografickýkomplex,dnessoučást Národního muzea. Společně s prof. Kurzem založil Náprstek v roce 1888 Klub českých turistů. Za společnou věc pro českou obec utratil Vojta Náprstek celé jmění. Příkladem mu byla jeho matka Anna Náprstková. „Paňmáma od Halánků“ pravidelně rozdělovala mezi chudé a potřebné několik tisíc pecnů chleba.

NAVRÁTILOVA (název od roku 1952) Malíř. V dílně svého otce se vyučil malířem pokojů. Po absolvování Berglerovy školy na pražské Akademii začal pracovat jako malíř-dekoratér. Jeho doménou byly především nástěnné malby, zachované např. v zámcích v Liběchově a v Jirnech, ale i v řadě pražských domů. Výborných výsledků dosahoval i v krajinomalbě (Hon na lišku) a drobných žánrech (Hrušky). Roku 1850 se stal předsedou Jednoty výtvarných umělců. K předním evropským umělcům jej však zařadily teprve jeho skici (např. Vesnická škola), vznikající jaksi v soukromí malíře-dekoratéra a veřejností objevené až po jeho smrti. V nich dospěl Navrátil až k samému prahu impresionismu.

NERUDOVA (název od roku 1895) Básník, novinář, prozaik a umělecký kritik. Pocházel z chudé malostranské rodiny. Jeho otec, vysloužilý voják, měl kantýnu a později trafiku,matkapřivydělávalaposluhami. Po maturitě se dal zapsat na práva, ale již po roce nastoupil na otcovo přání jako aspirant do vojenského účetního úřadu. Kariéra úředníka jej však nelákala, a tak se roku 1855 vrátil na univerzitu, tentokrát na filozofii.Užpřistudiupůsobil jako lokálkář německých novin a pak učiteloval jako suplent na reálce. Od roku 1860 se už věnoval jen novinařině a literatuře. Začal v prvním českém deníku Čas, pokračoval v Hlasu a po jeho splynutí s Národními listy v nich setrval až do konce života. Přechodně redigoval i časopisy Květy, Lumír apod. Přestože byl pohledný muž, zábavný společník a nadšený tanečník, zůstal navždy starým mládencem. Jako literát stál spolu s V. Hálkem v čele májovců. Napsal přes dva tisíce fejetonů, šest básnických sbírek – Písně kosmické, Balady a romance, Zpěvy páteční, Prosté motivy, Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, řadu povídek (Arabesky, Povídky malostranské), různé črty cestopisné aj. a mnoho uměleckých kritik literárních, výtvarných a divadelních.

NOSTICOVA (název od 2. poloviny 18. stol.)Významná šlechtická (původem z Lužice) zde od 17. století vlastnila svůj pražský palác, který nechal postavit Jan Hartvík Nostic. K nejvýznačnějším členům rodu patří František Antonín hrabě Nostic-Rieneck (1725–1794), od roku 1782 nejvyšší purkrabí a prezident královského gubernia. Byl charakteristickým představitelem zemského patriotismu, hájil zájmy a práva Českého království a české šlechty proti vídeňskému centralismu. To ho vedlo i k podpoře českých národních a jazykových snah. V jeho době byl malostranský palác centrem společenského dění, kde se scházela pražská aristokracie s významnými učenci. Jako vychovatelé jeho synů zde působili například F. M. Pelcl či J. Dobrovský. Na svých panstvích zakládal hrabě Nostic zámky a kostely, v Praze inicioval roku 1781 stavbu divadla, nazvaného původně jeho jménem (dnes Stavovské). V ještě Nosticově divadle měla roku 1787 světovou premiéru opera Don Giovanni od W. A. Mozarta.

OLIVOVA (název od roku 1890) Pražský velkoobchodník s cukrem a mecenáš. Od roku 1863 pracoval v zastupitelstvu hl. města Prahy, v době prusko-rakouské války v roce 1866 byl členem městské rady, byl zemským poslancem za město Smíchov a stal se i poslancem říšským. V Praze založil Živnobanku a burzu. Podílel se velmi aktivně na zakládání českých spolků, od 80. let 19. století se věnoval se svou ženou téměř výhradně dobročinné činnosti. V Říčanech u Prahy byl z jeho odkazu vybudován domov pro sirotky. V ulici vlastnil domy čp. 1419 a čp. 1397.

OPLETALOVA (název od roku 1947/52) Student medicíny. Obecnou školu vychodil v moravské obci Náklo, po absolvování reálného gymnázia v Litovli byl zařazen do školy pro záložní důstojníky v Hranicích a pak sloužil v dělostřeleckých kasárnách v Ruzyni. Byl horlivým členem Sokola, studoval na francouzském institutu v Praze a roku 1936 nastoupil na Lékařskou fakultu UK. Bydlel v Hlávkově koleji. Při národní demonstraci 28. října 1939 za nacistické okupace utrpěl smrtelné zranění. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939 se stal záminkou k uzavření vysokých škol v Čechách 17. listopadu 1939, popravám a žalářování stovek českých studentů. Už během války byl v Londýně vyhlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. V roce 1989 studentská manifestace na památku Jana Opletala surově napadená komunistickou policií na Národní třídě zažehla jiskru občanského odporu proti režimu, který pak přinesl pád komunismu u nás.

PALACKÉHO (název od roku 1876) Historik, politik. Pocházel z rodiny luteránského kazatele a učitele v Hodslavicích, studoval na evangelických školách v Trenčíně a Prešpurku (Bratislavě). Výjimečně vzdělaný a jazykově nadaný působil jako domácí učitel v aristokratických rodinách, jako archivář rodiny Štern-berků si za pomoci Dobrovského osvojil metodu historické práce. Roku 1831 byl jmenován zemským historiografem s pověřením napsat dějiny království Českého. Navštívil na 70 evropských archivů (vč. Vatikánu). Podílel se na založení Matice české, Časopisu Českého musea, stal se členem Královské české společnosti nauk a také vídeňské Akademie věd. Sňatek s Terezií Měchurovou, dcerou bohatého pražského advokáta a velkostatkáře, mu umožnil plně se věnovat vědeckému bádání. V roce 1848 vstoupil do politiky a stal se skutečným národním vůdcem. Předsedal Slovanskému sjezdu v Praze, několikrát byl poslancem různých ústavodárných shromáždění zemských i říšských. Jeho dlouhou politickou dráhu lze zjednodušeně popsat jako vývoj od výroku „… kdyby státu rakouského nebylo… musili bychom se přičiniti, aby se utvořil“ až po „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“. Zanechal úctyhodné dílo, především pětidílné Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, v nichž zpracoval naše dějiny od nejstarší doby do roku 1526, tj. nástupu habsburské dynastie na český trůn. Ne nadarmo byl už za života nazýván „otec národa“.

PELCLOVA (název od roku 1910) Historik a národní buditel. Člen Soukromé učené společnosti, jako osvícený učenec vychovával hraběcí syny nejprve v rodině Šternberků a později Nosticů. V roce 1793 se stal prvním profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě, což bylo významným vlasteneckým posláním. Úzce spolupracoval s J. Dobrovským a V. M. Krameriem, byl autorem přehledu českých dějin. Napsal mj. Stručné dějiny Čechů (1774, německy), monografieo Karlu IV. a Václavu IV. a především Novou kroniku českou (1791/5, česky).

PERLOVÁ (název asi od roku 1769) Hejtman, náhrobník v chrámu P. Marie před Týnem. V ulici vlastnil od roku 1641 nárožní dům čp. 365/10. Výklad pojmenování je ovšem značně nejistý.

PŠTROSSOVA (název od roku 1869) Pražský purkmistr. Pocházel ze staré pražské rodiny (jeho otec byl za péči o raněné po bitvě u Sadové v roce 1866 povýšen do šlechtického stavu), zabývající se koželužstvím. Vystudoval gymnázium, z vlastní zkušenosti poznal, jak se pracuje v kožedělných provozech v cizině, a dokázal své poznatky zúročit modernizací vlastní továrny. Získal funkci předsedy obchodní a živnostenské komory. Od roku 1848 působil v politice, podporoval vznik spolků (Hlahol, Sokol, Svatobor, Typografia,Umělecká beseda, Merkur), podílel se na otevření stálé české divadelní scény. V roce 1861 se stal purkmistrem a prosadil zavedení češtiny do všech městských škol i úřadů, pod jeho patronací zahájila činnost první městská vyšší dívčí škola. Zemřel předčasně, podlehl zánětu mozkových blan. V ulici po něm pojmenované se narodil.

PURKYŇOVA (název od roku 1869) Učenec a národní buditel. Pocházel z rodiny knížecího hospodářského úředníka, po obecné škole v Libochovicích odešel jako chorista do Mikulova, kde vystudoval gymnázium a načas vstoupil do piaristického řádu. Začal učit, ale brzy se vydal na pražskou univerzitu, opustil řád a nastoupil místo vychovatele v rodině barona Hildprandta, s jehož synem strávil delší dobu na báňské akademii ve Štiavnici. Zaujaly ho přírodní vědy, a tak se vrátil do Prahy studovat, tentokráte medicínu. Po doktorátu se věnoval převážně teorii, zaujala ho zejména fyziologie. Po 27 let působil ve Vratislavi, kde vybudoval první fyziologický ústav v Evropě. Vrcholem jeho bádání byla teorie, podle níž se všechna živočišná i rostlinná těla skládají z buněk tvořených protoplazmou – ta mu získala evropský věhlas. Roku 1849 se vrátil do Prahy, na univerzitní stolici fyziologie. Podílel se na vlasteneckém dění, i za Bachova absolutismu zásadně přednášel česky. Pečoval o rozvoj českého průmyslu, podporoval vzdělání žen, do češtiny překládal básně Schillera a Goetha. Založil přírodovědecký časopis Živa a léta jej redigoval, stejně jako časopis Krok. Spoluzakládal Sokol, Hlahol, Uměleckou besedu, Spolek lékařů českých ad. Více než 50 učených společností z celého světa jej učinilo svým čestným členem. Jeho syn Karel se stal vynikajícím malířem. V ulici po návratu do Prahy bydlel, na domě je umístěna pamětní deska.

PŮTOVA (název od roku 1870) Pražský měšťan.

ŘÁSNOVKA (název od roku 1894) Hejtman strahovského kláštera.

SAMCOVA (název od roku 1869) Staroměstský měšťan.

SKOŘEPKA (název od 19. stol.) Pražský měšťan, kloboučník, který zde v 1. polovině 16. století vlastnil dům U tří zlatých lvů, ve kterém provozoval živnost.

SMETANOVO NÁBŘEŽÍ (název od roku 1952) Hudební skladatel. Pocházel z rodiny zámožného sládka a amatérského muzikanta, sám projevoval hudební nadání od dětství. Maturoval v Plzni, do Prahy odešel studovat kompozici a při tom vyučoval hudbu v rodině hraběte Thuna. Po roce 1848 si otevřel vlastní hudební ústav a oženil se s pianistkou Kateřinou Kolářovou. Roku 1856 odešel jako sbormistr a učitel hudby do Göteborgu, kde ovdověl a znovu se oženil. Do vlasti se vrátil po pěti letech, komponoval, byl sbormistrem Hlaholu a od roku 1866 dirigentem Prozatímního divadla. V roce 1874 ohluchl, odešel žít ke své dceři do jabkenické myslivny, ale skládá dál, dokonce své vrcholné dílo – cyklus symfonických básní Má vlast. Choroba je však neúprosná a mistr umírá v ústavu pro duševně choré. Napsal řadu dodnes hraných oper (Braniboři v Čechách, Dalibor, Prodaná nevěsta ad.), mezi nimi Libuši, kterou bylo roku 1881 slavnostně otevřeno Národní divadlo. Skládal i symfonické básně (Valdštýnův tábor), klavírní a komorní (smyčcový kvartet Z mého života) skladby, písně a sbory.

STÁRKOVA (název od roku 1916) Mlynář. Novoměstský měšťan a radní v letech 1885–96.

ŠPORKOVA (název od roku 1895) Šlechtický rod německého původu, který v ulici vlastnil v 18. století palác. Zakladatelem rodu byl Jan Špork, císařský voják, který se mj. zúčastnil bitvy na Bílé hoře. Za zásluhy byl povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn František Antonín hrabě Špork (1662–1738) byl ctitelem umění a mecenášem. Vybudoval lázně, špitál a zámek Kuks s knihovnou a divadlem a s rozsáhlou galerií soch, podporoval malíře P. Brandla, ale i skladatele J. S. Bacha a další umělce. Založil lovecký řád sv. Huberta a přivedl do Čech parforsní hony a hru na lesní roh, také ovšem moderní zásady v lesnictví. Pro své nekonformní názory se dostal do sporu s jezuity a stál dokonce před inkvizičním soudem.

ŠTEFÁNIKŮV MOST (název od roku 1919, od původního mostu) Slovenský astronom, představitel čs. zahraničního odboje, spolutvůrce československého státu. Pocházel z rodiny evangelického faráře, jako osmnáctiletý přišel do Prahy studovat stavební inženýrství, ale zakrátko přešel na Filozofickoufakultupražské univerzity, kde se věnoval astronomii a matematice a poznal tu i profesora Masaryka. Zapojil se mezi hlasisty a stal se členem spolku Detvan. Roku 1904 po získání doktorátu odešel do Paříže, do hvězdárny Meudon. Podnikl řadu astronomických expedic a pozorování (šest výstupů na Mont Blanc, Turkestán, Tahiti). Za zásluhy získal francouzské občanství, za 1. světové války byl povolán do armády, kde prošel pilotním výcvikem, vybudoval armádní meteorologickou službu. Zúčastnil se bojů v Srbsku, v roce 1915 se sešel s E. Benešem a zapojil se do snah o vytvoření samostatného čs. vojska. Jeho vědecká prestiž mu v tom velmi pomáhala. Podílel se na vzniku Československé národní rady, kde zastupoval zájmy Slovenska. Po vytvoření prvních jednotek mu byla jako zástupci velitele čs. armády propůjčena hodnost generála. V předběžné československé vládě byl jmenován ministrem obrany. V květnu 1919 se vydal na cestu do svobodné vlasti, ale jeho letadlo se těsně před přistáním v Bratislavě zřítilo a havárii nepřežil.

THUNOVSKÁ (název od roku 1870) Šlechtický rod původem z Tyrolska. Palác, podle nějž ulice obdržela jméno, koupil roku 1656 salcburský arcibiskup Quidobald Thun-Hohenstein a do dnešní podoby (rezidence britského velvyslanectví) jej dal přestavět Osvald Thun. Mnozí členové rodu se zabývali politikou, většinou jako představitelé tzv. zemského patriotismu. Například J. M. Thun-Hohenstein (1794–1868) se v roce 1848 účastnil konstitučního hnutí, od 1861 člen Panské sněmovny. Leo Thun-Hohenstein (1811 až 1888) působil jako ministr kultury a vyučování, rovněž člen Panské sněmovny. Kníže F. A. Thun-Hohenstein (1847–1916) byl v letech 1911–15 místodržitelem v Čechách.

U DOBŘENSKÝCH (název od roku 1901) Lékař a přírodozpytec. Nejvýznamnější člen známé pražské rodiny, která v ulici vlastnila dům. Studoval na pražské univerzitě, řadu let pobýval v Itálii, po návratu působil v Karlových Varech a posléze přednášel na pražské univerzitě, kde byl několikrát děkanem a dvakrát rektorem. Velmi aktivně se zabýval alchymií, věnoval se i literární činnosti, vedle odborných spisů sestavoval lidové kalendáře s astrologickými předpověďmi. Přítel B. Balbína.

U SOVOVÝCH MLÝNŮ (název v této podobě od roku 1870) Mlynář. Staroměstský měšťan, majitel mlýna na Kampě, byl vzdělaný muž, který měl zásluhy na prvním vytištění české bible. Jeho dcera a dědička Johanka si vzala za muže knihtiskaře Pavla Severina z Kapí Hory.

VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ (název od roku 1848) Český kníže z rodu Přemyslovců. Prvorozený syn knížete Vratislava I. a kněžny Drahomíry, vnuk sv. Ludmily, která ho vychovala v křesťanské víře a naučila ho číst a psát. Jeho mladší bratr Boleslav jej nechal zavraždit ve Staré Boleslavi. Náměstí (historický Koňský trh) bylo pojmenováno na popud Karla Havlíčka Borovského. Na obrázcích je původní socha sv. Václava od J. J. Bendla a současná socha od V. Myslbeka.

VALDŠTEJNSKÁ (název od roku 1935, od poloviny 18. stol. Valdštýnská) Vojevůdce. Pocházel ze starobylého šlechtického rodu, navštěvoval bratrskou školu v Košumberku a evangelické školy v Goldbergu a v Altdorfu. Vojenské zkušenosti získal v Uhrách ve válkách s Turky. Jako komorník arciknížete Matyáše přestoupil ke katolicismu. V době stavovského povstání byl plukovníkem moravského pluku, který měl chránit neutralitu Moravy, zmocnil se však plukovní pokladny a uprchl s ní do Vídně. S císařskou armádou pak potlačoval povstání a zároveň rozmnožoval svůj majetek. Roku 1622 byl jmenován zemským velitelem Čech, povýšen na hraběte a po roce na knížete. Od roku 1625 vévoda frýdlantský, od 1627 kníže zaháňský, od 1628 vévoda meklenburský. Během třicetileté války postavil až stotisícovou armádu a císař ho jmenoval vrchním velitelem. Nakonec se pro své údajné ambice usednout na český trůn stal císaři nebezpečným a ten ho nechal jako zrádce v Chebu zavraždit. V Praze po sobě zanechal mj. impozantní palác na Malé Straně.

VALDŠTEJNSKÉ NÁMĚSTÍ (název od roku 1935) viz Valdštejnská ulice

VEJVODOVA (název od roku 1870) Pražský měšťan. Od roku 1745 primátor Starého Města, vlastnil zde v letech 1717–1799 dům, kde je dnes známý hostinec.

VELESLAVÍNOVA (název od roku 1900) Tiskař a nakladatel. Pocházel ze staroměstské měšťanské rodiny, vystudoval pražskou univerzitu, kde získal titul mistra a přednášel historii. Po sňatku s dcerou tiskaře J. Melantricha roku 1576 odešel pracovat do tchánova podniku. Okolo tiskárny soustředil okruh vzdělaných spolupracovníků a vydával spisy vynikající krásnou češtinou i typografickouúpravoua přispívající velkou měrou k rozšíření vzdělanosti české společnosti.

VLADISLAVOVA (název od roku 1869) Král český (od 1471) a uherský (od 1490). Nejstarší syn polského krále Kazimíra IV. byl českým králem zvolen již v patnácti letech. První léta vlády musel o korunu bojovat s uherským králem Matyášem (Morava oddělena od Čech). Byl slabým králem, navíc se po zvolení uherským králem v Čechách zdržoval jen málo, přesto však země celkem prosperovala. To přineslo i zvýšený stavební ruch v slohu pozdní, tzv. vladislavské gotiky (Prahu to obohatilo např. o Vladislavský sál Hradu). O moci šlechty v té době svědčí mj. Vladislavské zřízení zemské, které král podepsal roku 1502.

VOJANOVY SADY (název od roku 1955) Herec. Pocházel z pražské měšťanské rodiny, začínal v malostranském ochotnickém spolku Thálie. Jako profesionál působil u kočovných společností, od roku 1881 hrál v Plzni, později přešel do Prahy, do Pištěkovy a Švandovy smíchovské arény. Roku 1888 se stal členem činohry Národního divadla, kde pak vytvořil skvělou dvojici s Hanou Kvapilovou. Do českého divadla přinesl „civilní“ herectví zaměřené na psychologii postav. Vynikal ve hrách Shakespearových, Ibsenových, vytvořil nezapomenutelného Cyrana z Bergeracu. Jeho herecký projev se však bohužel vůbec nezachoval, neboť se důsledně vyhýbal zachycení filmem.

VŠEHRDOVA (název od roku 1870) Humanista, právník. Po studiích na pražské univerzitě získal roku 1483 titul mistra, začal zde přednášet a rok nato se stal děkanem. Roku 1487 se stal úředníkem u zemských desek, roku 1492 obdržel erb a přídomek ze Všehrd. Ctil Husovu památku, byl stoupencem jednoty bratrské a snažil se šířit ideje humanismu v češtině. Roku 1497 byl na naléhání šlechty zbaven úřadu, žil jako soukromá osoba a připravoval své životní dílo O práviech, súdiech i dskách země České knihy devatery, které roku 1499 dokončil. Zemřel za morové epidemie.

WASHINGTONOVA (název od roku 1933) Americký státník. Pocházel z plantážnické rodiny ve Virginii, od roku 1751 byl majorem virginské milice, od 1758 poslancem ve Virginii a jeden z představitelů opozice proti Velké Británii. Roku 1775 jej Kongres jmenoval vrchním velitelem vojsk amerických kolonií v boji proti Velké Británii, zvítězil v řadě bitev. Roku 1787 předsedal ústavnímu konventu ve Filadelfii,který vypracoval ústavu USA. Roku 1789 byl zvolen prvním prezidentem USA.

WILSONOVA (název od roku 1947) Americký politik. Do roku 1883 působil jako právník a studoval politické vědy, od 1890 vedoucí katedry na univerzitě Princetone, od 1910 guvernér New Jersey, v letech 1913–21 prezident USA. Po vypuknutí 1. světové války se snažil zachovat neutralitu USA, upustil od ní po rozpoutání ponorkové války Němci v dubnu 1917. Zásady právního a trvalého míru vyjádřil v lednu 1918 ve čtrnáctibodovém programu (který svým způsobem inicioval i vyhlášení samostatné ČSR). Na pařížské konferenci v roce 1919 se mu z něj podařilo prosadit jen velmi málo. Přispěl k založení Společnosti národů, za což byl poctěn Nobelovou cenou míru.