Dnešní příběh pravidelné rubriky, ve které vám představujeme naše dlouholeté obyvatele Prahy 1 je záznamem velmi příjemného rozhovoru s panem Bohuslavem Hofmanem. Narozen v Praze, celý život žije v jejím centru. V současné době obývá Domov s pečovatelskou péčí blízko Staroměstského náměstí. Rodina pana Hofmana přišla do Čech ve 14.století, kdy panovník Karel IV. zakládající v Praze kostely, najal zručné zvonaře z Norimberka. Jeden z nich, prapředek našeho respondenta přišel do Prahy s celou rodinou. Bohuslav, jako další pokolení se pak narodil v Hlávkově Zemské nemocnici U Apolináře. Rodiče přivedli na svět tři syny , které vychovali jak nejlépe uměli. I když v padesátých letech neměla rodina zrovna na růžích ustláno.
Jak se vám v té době žilo?
Ale jděte, o tom se bavit nebudeme, dnes je krásný den, nebudeme si ho kazit vzpomínáním na to špatné. Život je krásný! Vyzpovídala mne už Pamět národa, těm jsem vše řekl. Nejdřív jsme bydleli na Karlově náměstí, pak v Resslově ulici a celý další život v ulici Ve Smečkách . Naše rodina nikdy neskrývala odpor vůči komunistické moci a s tím se zrovna dobře nežilo. Vystudoval jsem Technickou zemědělskou školu v Brandýse a celý život, aniž bych byl pionýr či svazák, komunista, což se vyžadovalo, jsem si užil. Snad jsem byl zdatný a narazil i na dobré lidi, celý život jsem měl zajímavá povolání. Pokud jsem však mohl postoupit výše a znamenalo to pomáhat komunistické ideologii a vstoupit do strany, slušně jsme odmítl a nepřijal nabídku. Pracoval jsem ve Vodárnách Prahy a pak dlouhá léta ve Spalovně Praha Vysočany, vždy jsem si našel lásku a vztah k práci, která mne živila. Dělnické profese, které mi byly dovoleny v rámci mého původu jsem si užíval. Aspoň jsem svobodné vůle a nebyl vázán stranicky. Těm co byli, to však za zlé nemám. Někdo je křehčí a bojí se. Nevytýkal bych nikomu nic. Jeden osobní majstrštyk se mi povedl. Ve Vodárnách jsem nad rámec pracovních povinností zasadil přes čtyřista ovocných stromů a keřů. Tak to mi udělalo velkou radost a určitě nejen mně.
Co vám dali rodiče do vínku?
Vůbec nic, nic mne nenapadá. Vychovávali nás po skautském způsobu, jak uměli, my šli pak svou cestou dál. Byli s námi a při nás, nezasahovali. Mít čest a úsměv na tváři, to nám možná vtloukali.
Co vás činí šťastným?
Všechno. Miluju život. Je jaro. Ženy budou brzy chodit v sukních a smát se, vše bude v pořádku. Ženy jsou lék. Nemám to teď zrovna lehké. Starám se o mou Marušku, se kterou mám zanedlouho 60. výročí od svatby, není na tom nejlépe, starám se i o Janu, která také není fit. Ale dávám to. Těším se až obě budou zlepšovat a budou mi dělat radost. My jsme s manželkou nemohli mít děti, ale i tak mám širokou rodinu, chodí za námi děti a je to velmi milé. Těším se na ně. A tak je všechno vlastně fajn.
Jste věřící? Je pro vás životně důležité upínat se k víře? Chodíte do kostela?
Jsem mystik a zajímám se o historii. Nejsem věřící, spíš vědoucí. A ano do Týnského chrámu chodím rád. Jako dítě jsem ministroval v kostele u sv. Štěpána. Spousta míst v Praze má svou mystiku a řád. Jsem na Prahu pyšný. Není to jen vizualita města. Cítím zde všude symbolické odkazy pradávné historie. Jsem odchovanec prvorepublikových mystiků.
Na co se těšíte?
Na všechno co bude! Jsem šťastný z každého dne. Těším se na výlety. Na přírodu. Těším se na akce do klubu v Tomášské, které připravuje naše Karolína. Na to, jak si dáme v blízké hospůdce kofolu a jednu „zelenou“. Půjdeme se projít do Hvězdy, navštívíme hospodu U Holečků. Jinak jsem spíš samotář, vystačím si sám ale rád se bavím s holkama. Mám rád ženskou energii. Snažím se šířit kolem sebe příjemnou náladu.
Máte někdy vůbec špatnou náladu?
Ale to víte, že ji občas mám, ale trvá tak minutu. Zanadávám si a hned je zase dobře.
Život je přece nádherný!