Ještě v polovině devatenáctého století připomínala Vltava v Praze téměř venkovskou idylu. Její břehy obsadily živnosti, které dokázaly žít s řekou v souladu. Rozlehlé zahrady střídaly ohrady se dřevem, ve Vojtěšské čtvrti byly mlýny a vodárna, v místech dnešního Národního divadla stávala solnice. Spojení obou břehů obstarávalo několik přívozů, mezi nimi i jeden směřující k dnešní ulici U Plovárny.
Vltava byla pro Prahu od pradávných dob hrozbou i požehnáním. Pravidelné povodně způsobovaly těžkosti, proto se také asi lidé usazovali dříve na levém břehu, pravý byl každý rok pod vodou.
Řeka byla také významnou dopravní cestou, připlouvaly po ní vory se dřevem, pískem i solí. Břehy, zejména v pražském Podskalí, sloužily k uskladnění dřeva, drželi se při nich také rybáři, koželuhové a jircháři. Až v devatenáctém století začali lidé vnímat Vltavu jako místo k odpočinku a osvěžení.
Lázně i koupání patřily ve staré Praze k oblíbeným zábavám. Lázně vznikaly na obou stranách řeky. Eliščiny lázně na konci dnešní Revoluční ulice připomínají Elišku Přemyslovnu, za Václava IV. nesla lázeň pojmenování podle lazebníka Holbova. Na Smetanově nábřeží byly známé lázně Vernerovy a Papouškova lázeň. V Židovském Městě byla v padesátých letech dvacátého století objevena v prostorách Pinkasovy synagogy lázeň mikve, v jejíž blízkosti byl zřejmě špitál. Při strouze Čertovce existovaly u břehu v dřevěných kabinách průtokové lázně. Karlovy lázně na konci Smetanova nábřeží připomínají v současné době ve svém truchlivém stavu alespoň jménem slávu svých časů, slávu krále Václava IV. a jeho proslulé lazebnice Zuzany. Jedna z pražských ulic na Malé Straně dostala podle uznávaných lázní název Lázeňská. Lázeň se nacházela v domě čp. 286/III, asi jedna z nejstarších v Praze, kdysi majetek johanitů, existovala už ve čtrnáctém století.
Za první hromadné lázně v Praze lze považovat vojenskou plovárnu, která byla otevřena v roce 1809 na levém vltavském břehu mezi Mánesovým a Čechovým mostem. Byla to první plovárna v Rakousku a založil ji sportovec a voják Arnošt z Pfuolu. I když se tam zpočátku chodili koupat vojáci i veřejnost, brzy se mezi nimi projevoval nesoulad. Občané-civilisté vytvořili akciovou společnost a připravovali se na výstavbu vlastní Občanské plovárny. Vojenskou plovárnu v roce 1824 odnesla velká voda, ačkoli byla na lodích a dobře uvázaná, navíc ještě zatížená čtyřmi děly a železnými koulemi. Plavci, kteří se vyznali na vodě při splavování dřeva, ji chytili až u Roztok.
Občanská plovárna byla otevřena až v roce 1840, zato se mohla pochlubit nevšední podobou, jejímž autorem byl Josef Ondřej Kranner. Zůstala zachována až do našich časů, i když už nebyl důvod ke koupání ve Vltavě. Majetkem obce je od roku 1906. Po listopadu 1989 se tyto naše nejstarší zachované poříční lázně dostaly do rukou podnikatelů. Miloš Solař, renomovaný pražský architekt, zhodnotil v březnu 1997 jejich činnost v textu (MfD) pod vševypovídajícím názvem: Přestavba plovárny hraničí s barbarstvím. Ulice, která směřuje k nábřeží, u něhož obě plovárny vedle sebe existovaly, získala podle své polohy úředně název v roce 1901.
Text: Antonín Ederer, kronikář pražský
Článek naleznete v aktuálním časopise JEDNA