Pravidelná rubrika, v níž si povídáme s výjimečnými a inspirativními osobnostmi, které potkáváme v ulicích Prahy 1, je dnes věnována Vlastě Brtníkové March. Novinářka, spisovatelka, publicistka a půvabná dáma vzpomíná na svého muže, básníka Michaela Marche, zakladatele Festivalu spisovatelů Praha. Scházíme se v útulné pracovně nejstaršího činžovního domu v Praze, v Paláci Platýz.
Jaké bylo vaše první setkání?
V devadesátých letech na mě moje blízká přítelkyně převedla povinnost postarat se o návštěvu, což byl spisovatel amerického původu žijící v Británii. Byl to Michael March. Sympatický, vlasatý, noblesní muž. Nejdřív jsme si dlouhou dobu byli snad jen sympatičtí, spojovaly nás zájmy a společně nastavené hodnoty. Já se postarala asi víc, než se očekávalo, avšak bez postranních úmyslů. S Michaelem jsme se poznávali, on mi pak nabídl možnost spolupráce na jeho Festivalu spisovatelů Praha. Propadla jsem festivalu, zajímavým možnostem po boku výjimečně vzdělaného muže a opravdu až nakonec i Michaelovi.
Pak jste dlouho spolu žili jako partneři. Jednou vás napadlo říct: Já si tě vezmu!
Mému svatebnímu Ano předcházely dramatické okolnosti v životě Michaela Marche. Mé Ano bylo otázkou jeho života a smrti. Ale na našem vztahu to nic nezměnilo. Oddací list byl Michaelovi darem jeho životu. Šla jsem na vaši radnici a zeptala se, kdy je volno, a paní se ptala: Příští léto? Příští rok? A já řekla: Dnes nebo zítra. A tak jsme se vzali první pátek poté. Přijela za mnou i maminka, která se divila, že bortím své heslo nikdy se nevdat. S Michaelem měla překrásný vztah.
Unikátnímu projektu Festival spisovatelů Praha věnoval Michael March tři dekády svého života. Co ho k Praze tak připoutalo?
Především česká poezie, hluboce si vážil Vladimíra Holana, později si rozuměl s básníkem Miloslavem Topinkou. Rád četl Bohumila Hrabala a Arnošta Lustiga. Vnímal souvislost mezi naší a americkou literaturou. Byl ovlivněn beat generation, Wiliamem S. Burroughsem a znal i český underground. Za dobu konání festivalu přivezl do Prahy jedenáct držitelů Nobelovy ceny za literaturu a všechny žijící představitele beat generation, Lawrence Ferlinghettiho, Garyho Snydera a další. Jeho cílem bylo přivézt Prahu do světa a svět do Prahy. Festival se stal literární událostí nejen v naší zemi a v Evropě. Konal se na velkorysých místech, slušelo mu to třeba v barokní budově Senátu Parlamentu České republiky.
Jaký byl váš soukromý život?
Jeden festival, stále jsme organizovali. Ale o víkendu jsme se nastrojili a šli na procházku, do galerií, na oběd. Jsem městský člověk a Michael byl také. Uměl být pozorný, kupoval mi oblečení, květiny. Každé ráno připravoval snídani, vždycky otevřel dveře ložnice se snídaní na podnose a zvolal: Dobré ráno, kavárna je otevřena!
Váš muž zemřel loni po vážné nemoci. Nedávno byla osazena jeho pamětní deska na Novém židovském hřbitově v Praze 3…
Jsem velice ráda, nemám slov. Michael byl pohřben v New Yorku, kde má rodinu. Narodil se na Park Avenue. Pamětní desku si v naší zemi zaslouží právem, je nezapomenutelný. Miloval naši zemi a zanechal v ní velkou stopu.
Když je vám smutno, co vám pomáhá?
To, co říkal Michael: Život není ráj, je pravda. Někdy se dostanete někam, kde být nechcete. U postele mám vzkaz od neteře, kde je napsáno: „Milá teto, zavři oči a něco si přej. Snít můžeš vždycky, je to ten nejkrásnější dar.“ Tak sním, vždyť paprsky světla se dostanou i do propasti.
Jakou literaturu máte ráda?
Sleduji pochopitelně vše. Jedna z mých nejoblíbenějších knih jsou Hodiny od Michaela Cunninghama. Velmi se těším na knihu Marka Šindelky Systémy něhy.
Na čem v současné době pracujete?
Zpracovávám texty z pozůstalosti mého muže a plánuji budoucnost festivalu. Kdysi jsem založila literární web www.literarní.cz, tam je také dost práce.
Co byste vzkázala lidem, kteří se hledají, máte nějakou univerzální radu?
Budujte si vzdělání, studujte, myslete na zítřek. Je to to nejdůležitější, co můžete udělat. Kultivujte se a kultivujte své okolí. Čtěte. Literatura i poezie dodávají sílu našim životům. Lidé se k nim zase vrátí a přikloní. Nebojím se.
