Jmenuji se SUZUKI Hideo a od října minulého roku jsem velvyslancem Japonska v České republice. Do Prahy jsem loni na podzim přijel po třiceti letech. Naposledy jsem Prahu viděl v lednu roku 1990 během svého působení v Paříži, kde jsem v té době právě začínal svou diplomatickou kariéru a byl svědkem historického momentu konce studené války v Evropě.
Touha vidět na vlastní oči dějiště takzvané sametové revoluce mě přivedla na Václavské náměstí. Vzpomínám si, že před začernalou budovou Národního muzea byly ještě rozmístěny spousty svíček a v Praze byla dosud cítit revoluční euforie.
Tři dekády poté je Česká republika důvěryhodným partnerem zemím, s nimiž sdílí společné hodnoty svobody a demokracie a zaujímá významné postavení v mezinárodní společnosti. Také vztahy České republiky s Japonskem, jejichž sté výročí jsme si loni připomněli, se od té doby ve všech sférách velmi rychle rozvíjejí. Cítím jako velkou poctu, že jsem byl pověřen dalším posílením česko-japonských vztahů právě na prahu jejich další stovky let.
Před třiceti lety v Praze ještě nebylo tolik restaurací. Pamatuji se, jak jsem v jedné osaměle jedl guláš, jediné jídlo v nabídce. Dnes je Praha plná stylových restaurací a kaváren, které jsou požitkem pro oči, duši i žaludek. Z Prahy 1 ze všech městských částí nejvíce dýchá kultura a první městská část nabízí také tu nejtypičtější „pražskou“ scenérii.
Japonské velvyslanectví se nachází na Maltézském náměstí na Malé Straně. Každý den sem dojíždím autem z rezidence v Praze 6. Projíždím širokou silnicí kolem Pražského hradu. Pak, jak sjíždím dolů k Senátu a Poslanecké sněmovně, se cesta postupně zužuje a uličkou na Maltézské náměstí už sotva projede jedno auto. Každé ráno prožívám malé vzrušující dobrodružství: připadám si, jako bych ve složitém labyrintu hledal poklad pirátů a v cíli jej našel.
Velvyslanectví sídlí v budově památkově chráněného Turbovského paláce postaveného před více než dvěma sty lety. Od chvíle, kdy se tato stavba považovaná za jedno z vrcholných děl rokokového slohu stala sídlem japonského velvyslanectví, uplynulo více než devadesát let. Na fasádách i v interiéru se dochovala původní bohatá štuková výzdoba. Když v roce 1985 navštívil Prahu nynější císař, tehdejší korunní princ Naruhito, pořídila se před touto krásnou budovou pamětní fotografie. Na Praze 1 je úžasné, že ve zdejších historických domech mnoho lidí normálně bydlí nebo pracuje.
Mám velmi rád budovy řádu Maltézských rytířů, jejichž jméno nese také náměstí, kde sídlí naše velvyslanectví. Když vzhlédnu na vlajku s Maltézským křížem vlající na vznešené kamenné budově a pak zavřu oči, mám dojem, že vidím, jak z bran za zvuku slavnostní hudby vyjíždějí řádoví rytíři na koních. Řád Maltézských rytířů, ve kterém se setkává posvátné a světské a protíná se vojenská a královská cesta, má cosi společného s japonským samurajským kodexem bušidó, cestou samuraje, čímž mě velice přitahuje.
V každodenním životě na Praze 1 považuji za naprostý luxus velkou koncentraci divadel a koncertních sálů počínaje Národním divadlem a Rudolfinem, kde lze s celou rodinou za poměrně dostupnou cenu zhlédnout či vyslechnout představení a koncerty špičkové úrovně. Dalším kouzlem Prahy 1 je také mnoho zeleně a nízká kriminalita. O víkendech se tu poklidně prochází například rodiny s kočárky a vypadají šťastně. Také psi v parcích vesele pobíhají a působí to dojmem, že se tu hezky žije a že se tu dobře vychovávají děti. Není snad vřelá povaha a vzdělanost Čechů dána prostředím, ve kterém žijí?
Co mi v Praze 1 vadí? Musím přemýšlet. Snad že je tu tolik k vidění, že nevím, kam se dříve dívat a bojím se, že si všechno během své mise nestačím prohlédnout.
Nelehká situace, do které nás přivedla epidemie koronaviru, pokračuje. Těším se, až bude možné užívat si všech krás Prahy 1 naplno a přeji také všem čtenářům, aby se toho brzy ve zdraví dočkali.