Národní galerie Praha otevírá po odmlce způsobené koronavirem 11. září výstavu s názvem Mikuláš Medek: Nahý v trní. Neopakovatelná retrospektiva nebývalých rozměrů je prezentována hned ve třech objektech NGP, jádro expozice se nachází ve Valdštejnské jízdárně.

Retrospekce malíře Mikuláše Medka patří k nejrozsáhlejším samostatným výstavám autora druhé poloviny dvacátého století, jakou kdy Národní galerie uspořádala. Probíhá souběžně ve Valdštejnské jízdárně, v Klášteře sv. Anežky České a ve Veletržním paláci. Má to své důvody vyplývající z výjimečného charakteru autorovy osobnosti, jeho mimořádného tvůrčího rozpětí a vlivu, jenž měl na českou společnost, a ohlasu, který jeho předčasně uzavřené dílo stále vyvolává. Přestože se Medkovi již po roce 1989 věnovala zvýšená pozornost, v mnohém ohledu zůstává veřejnosti, zejména mladším generacím, stále neznámým autorem. Hloubkou uměleckého výrazu, šíří výtvarného záběru, schopností zobecnit proměnlivé pocity své doby se řadí – a dnes to můžeme z odstupu mnoha let tvrdit – po bok nejvýznamnějších malířů české výtvarné scény 20. století.

Výstava Mikuláše Medka přesahuje rozměr pouhé hodnotící retrospektivy. Je nejen rozšířena o mnoho dosud nevystavených prací, pocházejících z autorovy pozůstalosti, o filmy, jež dosud nebyly nikdy prezentované (Klikový hřídel), o absolventský film Jiřího Šebelky Podobenství, ve kterém účinkoval Medek jako herec. Do výstavy byly rovněž zahrnuty práce autorů, kteří jej ovlivnili a s jejichž tvorbou se vyrovnával, jako Toyen, Salvador Dalí a Karel Teige, či o práce generačních vrstevníků, s nimiž se přátelil a se kterými společně na přelomu 50. a 60. let vystavoval, jako Zbyněk Sekal, Josef Istler, Jan Koblasa, Robert Piesen či Vladimír Boudník. Připomenuti jsou i hudební skladatelé, kteří se s Medkem přátelili a složili i skladbu na motivy jeho obrazů (např. Ladislav Kupkovič a Rudolf Komorous).

Prostorové možnosti Národní galerie umožnily, aby se výstava konala současně ve třech objektech, jejichž ráz odpovídá prezentovaným dílům. Zatímco ve Valdštejnské jízdárně je představena v devíti tematických oddílech autonomní část Medkova malířského díla od jeho počátků až po vlastní závěr, v Klášteře sv. Anežky České jsou vystavena díla se sakrální tematikou – Medkovy práce pro farnost v Jedovnicích (oltářní obrazy pro kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnicích, kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích a čtrnáct zastavení křížové cesty pro kostel sv. Josefa v Senetářově). Ve Veletržním paláci jsou pak umístěny rozměrné realizace pro Československé aerolinie (obraz pro kancelář ČSA v Damašku, nástěnná panó pro odbavovací halu ČSA v Košicích a tranzitní restauraci v nové budově Letiště Václava Havla v Praze).

Medek je prostřednictvím celého výstavního projektu prezentován jako vůdčí osobnost, která si vždy našla své místo v několika generačních seskupeních, ať šlo o okruh Karla Teigeho, jehož po předčasné smrti v roce 1951 zastoupil Vratislav Effenberger, či později Františka Šmejkala a Věry Linhartové. Medek šel vlastní cestou, před svými vykladači či následovníky byl o mnoho kroků napřed, jeho postoj byl natolik silný i jedinečný, že dokázal odolat nejrůznějším uměleckým a společenským tlakům doby. Je příkladem naprostého uchování si umělecké svobody, nezávislé na okolnostech, za nichž vlastní práce vzniká.

Koncepci projektu vytvořila pro NGP autorská dvojice Lenka Bydžovská a Karel Srp, kterým se podařilo postihnout Medkovu tvorbu v celé své šíři a poukázat na dosud opomíjené oblasti jeho zájmu. Díky úzké spolupráci s rodinou autora jsou na výstavě k vidění i méně známé kresby, fotografie a dokumenty z jeho pozůstalosti. Architektonického řešení výstavy se ujal Lukáš Machalický, pedagog pražské Akademie výtvarných umění, který jí vtiskl pojetí rozvíjející nové možnosti instalace. Grafické řešení a průvodce výstavou připravili Štěpán Malovec a Kristina Ambrozová, kteří dynamicky skloubili množství textových vstupů obohacujících členění výstavy ve Valdštejnské jízdárně.

Připraveny jsou vzdělávací programy pro dospělé, rodiny s dětmi a školy, které budou probíhat v prostorách všech tří zmiňovaných objektů, kde se výstava nachází. Návštěvníci se mohou těšit vedle komentovaných prohlídek a přednášek také na speciální hudební aranžmá, literární pásmo a taneční performance. Součástí výstavy ve Valdštejnské jízdárně je interaktivní studio určené pro další studium děl Mikuláše Medka i pro tvorbu, setkávání, diskuse a odpočinek. Bližší informace o všech programech naleznete na webu NGP.

U příležitosti výstavy vychází první publikace z nové ediční řady NGP Obrazy do kapsy věnovaná tvorbě Mikuláše Medka, určená dětem i dospělým.

Mikuláš Medek (3. 11. 1926, Praha – 23. 8. 1974, Praha) během svého krátkého života vytvořil obsáhlé malířské dílo, které opsalo výrazný oblouk, začínající expresivními a kubizujícími prvotinami, vedoucí přes osobitý výklad surrealismu a existencialismu k projevu, označovanému jako informel, jímž se výrazně dotkl abstrakce, aby se opět vrátil k figuraci a rozvíjel vlastní filosofické pojetí obrazu jako „pohledu na pohled“, jenž mu umožnil vstřebat manýrismus a uplatnit svébytné architektonické tvarosloví v závěru svého díla.

Mikuláš Medek absolvoval v letech 1942–1944 Státní grafickou školu v Praze a poté krátce studoval na Akademii výtvarných umění (1945–1946). Studia zde, ani na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde byl žákem Františka Muziky a Františka Tichého, nedokončil, když po komunistickém převratu byl v rámci čistek jako syn legionáře a generála prvorepublikové armády roku 1949 vyloučen. Několik měsíců pracuje jako pomocný dělník na revolverovém soustruhu ve smíchovské Škodovce, aniž by však přestal malovat.

Poté, v době drtivých represí počátků padesátých letech svou výtvarnou profesí samozřejmě nemohl uplatnit a živil se příležitostnými zakázkami (drobné grafiky či restaurátorské práce), ale spolupracuje na ineditních „pracovních sbornících“ skupiny výtvarníků a básníků, soustředěných kolem Karla Teigeho. V roce 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou – uměleckou fotografkou, která mu posléze byla po celý život velkou oporou. Mikuláš ji seznámil s okruhem mladých autorů právě kolem Teigeho, kam patřili mj. Vratislav Effenberger, Libor Fára, Anna Fárová, Václav Tikal a Karel Hynek. Bydleli spolu s rodinou bratra Ivana Medka v bytě na Janáčkově nábřeží, kde Mikuláš Medek také maloval. V dubnu 1952 se Medkovým narodila dcera Eva, později provdaná Kosáková, dnes kunsthistorička.

Mikuláš Medek bez přerušení – též však bez možnosti uplatnění a odezvy – pracoval důsledně na svém díle. Až díky relativnímu uvolnění politické atmosféry v šedesátých letech byl přijat do Svazu výtvarných umělců. Jeho první větší výstava proběhla až v roce 1963, kdy dostal spolu s věrným přítelem, sochařem Janem Koblasou povolení vystavit v jízdárně teplického zámku obrazy a sochy. Výstava se stala přelomovou kulturní událostí. Ve spolupráci s architektem Filsakem získal zakázky na realizace v architektuře (hala ČSA Košice – rovněž s Janem Koblasou, kancelář ČSA Varšava) a instaloval oltářní obraz spolu s Koblasovým reliéfem v Jedovnicích.

Koncem šedesátých let pracoval a vystavoval též mimo naši zemi, v době nastupující normalizace však již malíře výrazně sužuje jeho dlouhotrvající těžká choroba (diabetes), která rychle progreduje. Na její komplikace (včetně psychických – nepochybně i v důsledku „nových poměrů“) ve 47 letech předčasně umřel na sklonku srpna roku 1974.

Ústředním motivem Medkova díla je téma lidského údělu, které umělec spojuje emotivním vyjádřením intenzivního prožitku mystického charakteru ve vnitřně jednotný a neobyčejně působivý celek, který k divákovi promlouvá s výraznou naléhavostí. Symbolika znakových systémů vytváří zvláštní obrazové metafory existence člověka v jejím tragickém, bolestném a tajuplném rozměru. Obsahová závažnost, magická síla malířského rukopisu a duchovní energie, vyzařující z Medkových obrazů činí tohoto umělce jedním z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších zjevů nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny 20. století.