Martin Janecký - Z Liberce přes Aljašku na Malou Stranu

Dnes vám představíme sklářského výtvarníka Martina Janeckého, který svá díla specifickou technikou. Martin Janecký se narodil v Liberci, ale již několik let žije svůj sen a pracuje v ateliéru na Malé Straně. Ateliér se nachází přímo za Lennonovou zdí v objektu Řádu maltézských rytířů. Zde tvoří svá díla specifickou technikou, která umožňuje tvarovat sklo přímo zevnitř žhavé buňky. Techniku sám ještě zdokonalil tak, že mu umožňuje přenášet své konkrétní představy do hmoty skla. Ovládá ji pouze několik sklářských výtvarníků na světě. Martin má za sebou mnoho výstav po celém světě, nejvíce však v USA, kde studoval na Pilchuck Glass School. Když žil v Americe, měl sklářský atelier na Aljašce. Vystavoval v Jižní Africe, Švédsku, Nizozemsku, Mexiku, Japonsku…

Na Malé Straně ho můžete potkat v doprovodu jeho sympatického psa Karla. Martin je spíš umělec introvert, a proto o sobě nerad mluví, ale i tak nám poskytl rozhovor,

Martine, představ se nám…

Žiju jako všichni ostatní: ráno vstanu, uvařím si hrnec kafe, a k tomu si zapálím… A zhruba od devíti začínám tvořit a pracuji do té doby, než je věc hotová. Záleží tedy na konkrétní věci, to je někdy šest, ale někdy i deset hodin. Spolupracuji se svými asistenty, Kryštofem Kudláčkem a Ninou Klemperovou, se kterými tady celý den „matláme“ a vytváříme ty moje figury. Pak nastává náročná postprodukce – broušení, pískování, „máchání“ v kyselině… To už realizujeme v Novém Boru, nebo v Železné Rudě.

Jak jsi se ke sklářství dostal?

Jsem vlastně „vytrénovaný“ klasický sklář, který začal od roku 1993 pracovat v různých fabrikách a pak jsem se začal „lámat“ do modelování skla, což je to, čemu jsem se chtěl věnovat. No a už jsem u toho zůstal. Pak jsem odjel do světa, abych měl větší možnost se učit, protože tady takové možnosti nebyly.

Svoje díla vytváříš specifickou technikou, můžeš nám tuto techniku popsat?

Věnuji se technice, která je především o modelování lidské tváře zevnitř, kdy do skleněné „bubliny“, pomocí díry v té hlavě různými nástroji vytlačuji tvar, kterého chci dosáhnout. Je to velice náročná technika. Dnes se tato technika používá již docela dost, ale je pravda, že na začátku jsme byli asi jen tři lidé, kteří jsme pak zhruba deset let tuto techniku učili po celém světě. Je to o zručnosti a o porozumění materiálu.

Tvoříš v krásném ateliéru…

Jsme v bývalé oranžérii, která náleží ke komplexu Řádu maltézských rytířů na Velkopřevorském náměstí a jsme ukryti za Lennonovou zdí. Kamarád toto místo objevil před čtyřmi lety. Pak jsme se asi dva roky bavili s představiteli maltézského řádu, jak by se toto místo dalo využít. Postupně nějakým zázrakem začala i přes všechny technické problémy naše myšlenka fungovat a rychle jsme ji proměnili v realitu. Nejen ateliér, vrhli jsme se kamarády i na úpravu okolí, a kdybyste to zde viděli před tím, nevěřili byste. Mám rád místa upravená a vstřícná k lidem, žijeme jen jednou. Přináší to radost, myslím, nám všem.

Jaký je rozdíl mezi tvým ateliérem na Aljašce a tímto malostranským?

Zajímavé je, že ten na Aljašce je tomuto hodně podobný. Bylo důležité vybudovat technické zázemí, které je schované pod galerií. Je tu velký otevřený prostor s velkým stolem, který jsem si „vybrečel“, abychom se u něj mohli potkávat. Technické vybavení bylo vyrobené v americkém Seattlu a muselo sem složitě připlout. Celý ateliér je postavený tak, aby co nejvíce vyhovoval mé práci. Rozdíl je jen v tom, že na Aljašce jsem si postprodukci dělal sám. Tady, jak jsem už říkal, odvážíme věci do malých dílen na severu Čech, kde mám kamarády, kteří jsou opravdu skvělí.

Jsi tu spokojený?

Jsem tady šťastný. Od malička jsem s tátou jezdil sem na Kampu a on nás tady všude provázel. No a já jsem od mala tvrdil, že tady na Kampě na stará kolena skončím na důchod. Pak když jsem jezdil do Prahy, tak jsem většinu času stejně trávil na Malé Straně, hlavně „naložen“ u Bílé kuželky, což je místo, kde se doteď se všemi potkáváme. Hlavně si myslím, že zde je to nejkrásnější místo na celé zeměkouli, a to jsem svět projezdil…

Kam chodíš relaxovat?

Se psem Karlem chodíme hlavně na Petřín a do Bílé kuželky, tedy když je otevřená. Ale jinak opravdu celá Malá Strana je místo jako stvořené pro dobití energie, mám to tu všechno prochozené. Je tu fajn.

Na čem teď pracuješ? Co nového chystáš?

Během zimy jsem zvyklý připravovat nové věci. Pro mne je toto počasí na tvorbu ideální. Není tu takové vedro od pecí. Chci se posunout o něco dál, o kus dál! Vlastně stále bojuji s výrazem a figurou, budu to mít asi až do smrti. Je přede mnou stále dost práce. Posun je pro mě v malých detailech.

To bylo představení umělce a světoběžce, který Prahu miluje a netouží žít nikde jinde. Váží každého slova, je skromný a neokázalý. O tom že umí, vypráví jeho dílo. Loučíme se, vyprovází nás do zasněženého večera na Kampě. Martin Janecký má toho hodně před sebou a ještě o něm uslyšíme. Držíme mu palce.

https://www.facebook.com/martinjaneckyglass