Chtěla pomáhat mladým lidem, kteří v životě neměli tolik podpory a bezpečí jako ostatní. Dnes je Dorota Tučková mentorkou v organizaci Lata a pravidelně doprovází dospívající v náročných životních situacích. Dobrovolnictví podle ní není jen o pomoci druhým, ale také o vzájemné důvěře, respektu a hledání lidské blízkosti s jasně nastavenými hranicemi. Za svou práci byla nominována na ocenění „Dobrovolník roku Prahy 1 v sociální oblasti“.
Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodla začít pomáhat jako dobrovolnice? Co vás k tomu přivedlo?
Na konkrétní okamžik si asi nevzpomínám. Když jsem se ale před studiem vysoké školy začala zajímat o sociální práci, uvědomila jsem si, že by mě lákalo vyzkoušet si být v přímém kontaktu s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem marginalizovaní a mají o jakoukoli formu pomoci zájem. Měla jsem prostě chuť pomáhat a také se vídat s mladým člověkem, kterého můžu nějakým způsobem doprovázet a být mu oporou. Jsem z velké rodiny, a tak vím, jak je důležité mít v lidech, kterými se obklopujeme, důvěru, což je něco, co někteří naši klienti třeba ani nikdy nezažili. A od toho tady právě můžeme být my dobrovolníci.
Jak byste člověku, který vás nezná, jednoduše popsala, co jako dobrovolnice děláte?
U nás v Latě je dobrovolnictví založené na bázi mentoringu, což znamená, že dobrovolník se potkává s klientem a tráví s ním volný čas. Je mu zároveň oporou, vytváří bezpečný prostor pro sdílení a navzájem se snažíme s klientem vnímat a respektovat své hranice. Vše ale zůstává na poli profesionality klient-dobrovolník, netvoříme s klienty přátelské vztahy, ale snažíme se jim ukazovat, jak důvěrný, ač profesionální, vztah může vypadat. Vlastně vytváříme i jistou formu blízkosti s klienty, ale stále si držíme své hranice.
Co vám dobrovolnictví dává osobně?
Dobrovolnictví mě dost motivuje, protože vidím, že na sobě pracuje nejen klient, ale i já. Uvědomuji si, že posun není v možnostech každého a že nějaký vztah může být založený jen čistě na trávení času, tvorbě bezpečného prostředí. Může jít například jen o odreagování se od problémů, které klient zažívá mimo čas trávený s dobrovolníkem. Můžeme se s klienty sbližovat, trávit s nimi volný čas zajímavými aktivitami, můžeme se vzájemně inspirovat a sdílet spolu nejrůznější příběhy a zkušenosti. Taky jsem ráda, že jsem díky dobrovolnické činnosti potkala fajn lidi a že se i nějakým způsobem mám možnost vzdělávat skrze různé programy, ale i supervize či intervize.
Změnil se díky dobrovolnictví váš pohled na lidi, kterým pomáháte?
Mám pocit, že k nim mám přístup stejný. Asi jsem se vždycky snažila vnímat potřeby lidí, kteří potřebují podporu či pomoc, jen k nim mám teď blíž a asi si jich a jejich potřeb všímám víc.
Co byste vzkázala někomu, kdo o dobrovolnictví přemýšlí, ale má obavu, jestli na to má čas nebo sílu?
Myslím si, že síla je na to potřeba, a čas se nějak vždycky najde. Ale je dobré do toho jít ve chvíli, kdy člověk má i dostatek prostoru a času na sebe, aby mohl pečovat o lidi kolem sebe a měl odkud čerpat energii. Ale samozřejmě pomáhat je a bude potřeba vždycky a je to správné rozhodnutí. Důležité je ale nezapomínat myslet i na sebe a svoje potřeby.
