Do galerie Peron na malbu a plastiku v podání mladé a střední generace

Zveme vás na Malou Stranu do ulice U Lužického semináře 12. V přízemí a suterénu domu u Čertovky, kde se natáčely legendární Chobotničky, se nachází od roku 1999 galerie Peron. Název odkazuje na původní sídlo v Národním domě na Vinohradech, tzv. Domě železničářů. Galerie původně veřejnosti představovala širší umělecké spektrum včetně užitého designu a uměleckého skla a zároveň fungovala jako aukční síň. V současnosti se soustředí na klasické formy vizuálního umění, tj. malbu a plastiku v podání mladé a střední umělecké generace. Průvodcem po ní nám byl její majitel Pavel Žurav.

„Aukce jsme pořádali ještě do roku 2012, v současnosti se věnujeme převážně prezentaci tvorby mladé a střední výtvarné generace a pro tento účel považujeme za vhodnější formu autorských výstav. Z kapacitních i časových  důvodů nelze taky pořádat šest až osm výstav ročně a k tomu ještě organizovat dražby uměleckých děl. Pokud jde o dražby, které jsme pořádali, šlo vždy o prezenční dražby, internetové aukce postrádají to hlavní, proč se dražby konají, tj. prvek akčnosti a často i rivality kupujících, hlavně u mimořádných položek,“ uvádí galerista

Domnívá se, že nákup přes internet není vhodný způsob, jak nakupovat umění. Lze tak samozřejmě pořídit nějaké grafické práce, kresby nebo menší plastiky, ale drahé obrazy a sochy si lidé chtějí předem prohlédnout a osahat. „Proto máme na našem webu zveřejněnou aktuální nabídku a umělecké dílo si lze rezervovat do doby jeho domluvené prohlídky. Je také důležité, aby si galerie během svého působení vytvořila svůj vlastní profil, ať už tím, jaký druh tvorby prezentuje a prodává (figurace, abstrakce, multimédia atd.), nebo okruhem umělců, které zastupuje. Podle toho se pak zájemci o umění mohou lépe orientovat, když si chtějí nějaké umělecké dílo pořídit. Naše galerie se například snaží kromě již známých umělců představovat veřejnosti nové mladé tváře, převážně z řad čerstvých absolventů a někdy i ještě studentů pražské AVU. V tom vidím hlavní přínos galerie Peron v posledních letech,“ vysvětluje Pavel Žurav.

Kteří autoři se nejlépe prodávají a o jaká díla je největší zájem? Říká se, že každé dílo si najde svého kupce, tak široký je vkus zájemců o umění…

„Díla některých umělců se prodávají lépe, ale nerad bych z těch relativně malých počtů vyvozoval konkrétní jména. Důležité je, že nákup umění opravdu roste a kupců každým rokem přibývá. A hlavně se taky změnil obsah nakupovaného umění.Kromě tzv. investičního umění si lidé kupují čím dál víc umělecká díla pro radost. Dnes už mají ,velké‘ peníze často i mladí lidé, které už nezajímají fádní krajinky nebo mrtvá zátiší, ale chtějí moderní současné umění vhodné do nových interiérů. Vzrušující pro ně může být i myšlenka, že jejich koupený obraz se v budoucnu ukáže jako mistrovské dílo.“

Proč je dobré nakupovat umělecká díla, pokud na to máte? Umění je komodita s vysokou hodnotovou dynamikou: „Za těch 20 let existence galerie Peron na trhu lze odhadovat u některých nejvýznamnějších autorů české moderny až desetinásobné zvýšení cen. My sami jsme v roce 2001 prodali v aukci obraz malířky Toyen za 2 miliony korun, jehož dnešní hodnotu odhaduji na 20 až 25 milionů. Neznamená to však, že se tak děje u všech obrazů obecně. Současná situace prodej umění bezpochyby negativně ovlivní, bude záležet na tom, jak rychle se podaří obnovit standardní chod ekonomiky. A to zatím nikdo neví. Osobně si myslím, že protahování karantény tomu moc nepomůže, nebudeme moci věčně sedět doma,“ uzavírá galerista Pavel Žurav a zve nás na prohlídku jednotlivých obrazů a představení jejich autorů:

Ivana Štenclová (40) je v současné expozici zastoupena hlavně dílem Bad Boy, které pochází z její poslední výstavy FaceTime v galerii Peron z letošního ledna. Absolventka ateliéru kresby na pražské AVU, kde studovala pod vedením Jitky Svobodové, zde vystavovala již celkem čtyřikrát. Tentokrát se představila vrstvenými obrazy, ve kterých spojuje svou dokonalou imaginaci a grafickou zručnost s moderní technologií laserového vyřezávání. Portrét dítěte je sestaven z notoricky známých komiksových figurek, jako jsou Micky Mouse, Kačer Donald, Bart Simpson a mnoho dalších, podobně jako kdysi v portrétech významných osobností malíře Archimbolda z různých druhů ovoce. Tato kompozice však není samoúčelná, autorka zde poukazuje na současnou přemíru vizuální produkce útočící na mozek dítěte a s tím často spojená duševní traumata a noční můry.

Jan Gemrot (36) patří k superstar české mladé výtvarné scény. Jeho tvorba by se dala charakterizovat jako psychologická exkurze do problémů společnosti. Vystudoval AVU v ateliéru monumentální malby pod vedením prof. Zdeňka Berana. Obraz Maska VI je z rozsáhlého cyklu psychologických portrétů, kde maska představuje určité vyjádření psychického utrpení portrétované osoby. Autor tak konfrontuje diváka se svým podáním různých frustrací a bolestí, podtrženým perfektním malířským projevem, a nechává ho, aby se s tím sám vyrovnal.

Marek Číhal (33) je také absolventem ateliéru malby na pražské AVU, kde studoval pod vedením Vladimíra Skrepla. Odtud pramení jeho hravá a dynamická malba plná barev, nejčastěji představující krajiny zaplněné zvířaty a ptáky, někdy v konfrontaci s lidmi snažícími se ovládnout svět. Jeho rukopis je nezaměnitelný a hlavně nepřehlédnutelný, přes svůj ještě relativně nízký věk si nepochybně již vydobyl stálé místo na současné malířské scéně. Obraz Ptáci je typickým „číhalovským“ obrazem, nebezpečí v podobě nenadálé erupce vulkánu je zde podtrženo popelem zahaleným sluncem a letem krkavců nad okolní krajinou. Jejich jistá komičnost však dává divákovi naději, že vše nakonec dobře dopadne. 

Tomáš Němec (33) je absolventem pražské AVU, kde studoval pod vedením prof. Michaela Rittsteina. Již z této doby pochází jeho expresí nasáklý rukopis a plnokrevný kolorismus. Jeho obrazy evokují skutečnost takovým způsobem, že v nás vzbuzují chuť si na věci v nich namalované přímo sáhnout. Tomáš maluje vše, co vidí, lidi i přírodu, je jedním z nejlepších dnešních malířů krajiny vůbec. V galerii Peron vystavoval naposledy v říjnu 2019, kde prezentovaný obraz Kvetoucí višeň patřil k ústředním motivům expozice.

Jiří Petrbok (57) je vedoucím ateliéru kresby na AVU. Patří mezi nejvýznamnější současné české vizuální umělce, v roce 2018 uspořádala NG rozsáhlou výstavu jeho obrazů ve Veletržním paláci. Jeho obrazy scén na rozhraní reality a imaginace jsou zaplněné různými postavami většinou v absurdních situacích, často s nadsázkou vtažených do vzájemných konfrontací. Obrazy Jiřího Petrboka rozhodně nejsou prvoplánové, divák se s nimi nikdy nevypořádá hned napoprvé, je v nich plno skrytých odkazů a indicií, které musí odhalit, aby mohl proniknout hlouběji k poselství, jež do nich autor ukryl. Stejné je to téžu obrazu Křemílek něco chce… 

Adam Štech (39) vystudoval AVU v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla. Ve svých obrazech bravurně předvádí dokonalou syntézu obsahu a formy, často si vypůjčuje různé slohy a někdy i celé motivy obrazů, aby je nakonec zcela přetvořil ve svébytné vlastní dílo. Toto „vypůjčování“ je zcela legitimní, protože Adam ho vědomě přiznává, a hlavně ho zcela potlačí svým osobitým projevem. Velmi často ve své tvorbě využívá autoportrét, většinou s karikaturní nadsázkou. Dokladem toho je i uvedený obraz Trojitý autoportrét, který galerie vystavovala na posledním veletrhu umění Art Prague 2019.

Obrazy Tomáše Speváka (37) patří do nového cyklu Posedlost identitou, který byl jako celek představen na poslední autorské výstavě v galerii Peron před jejím uzavřením. Autor se v nich zabývá otázkou proměny paměti v čase a jejím postupným vytrácením, což se snaží vyjádřit obrazy podobnými starým fotografiím, často zežloutlými a rozmazanými s řadou oděrek a šrámů, na kterých i přes naši veškerou snahu nedokážeme již zobrazené osoby identifikovat, jenom si matně pamatujeme, že se něco takového v dávné minulosti stalo. Spevákova malba je přitom naprosto brilantní a i zde lze hovořit o jisté posedlosti, tentokrát dokonalostí. Tomáš Spevák je absolventem malířského ateliéru brněnské FVU, kde diplomoval v roce 2011 pod vedením Martina Mainera.