Rozhovor s klientkou Kontaktního místa pro bydlení na Praze 1: Životní příběh paní Lenky (jméno bylo změněno) ukazuje, jak snadno se může i mladý člověk ocitnout v těžké životní situaci. Kvůli problematickému vztahu s manželem, ze kterého odešla, a absenci vlastního bydlení přišla o možnost pečovat o své dvě malé děti. Dnes usiluje o to, aby je získala zpět do své péče. Klíčovou pomoc jí v tom poskytuje Kontaktní místo pro bydlení zřízené městskou částí Praha 1.
Jak se vyvíjela vaše situace, než jste se dostala na Kontaktní místo pro bydlení?
Byla jsem v azylovém domě, kde jsem se snažila dát dohromady základní věci – doklady, stabilitu, a hlavně naději, že to zvládnu. Když jsem odešla od manžela, měla jsem jen minimum věcí a obrovský strach z budoucnosti. Děti mi byly umístěny do dětského domova, protože jsem neměla kde bydlet. To pro mě byla ta největší rána.
Co vám nejvíce pomohlo na Kontaktním místě pro bydlení?
Hlavně lidský přístup. Nikdo mě nesoudil, naopak mě povzbudili. Pomohli mi podat žádost o obecní byt. Teď čekám, jestli se to podaří. Doufám, že v květnu už budu mít nový domov. Díky tomu bych si mohla vzít děti zpět do péče. To je teď moje největší přání.
Kde teď bydlíte?
Od konce listopadu jsem na ubytovně. Není to ale důstojné místo k životu. Je tam hluk, špína, tma. Okna mají mříže a na chodbách je opravdu depresivní atmosféra. Navíc stále čekám na doplatek na bydlení, který mi zatím nepřišel. Bez toho je všechno ještě těžší.
Jak na vás prostředí ubytovny působí psychicky?
Upřímně – dost špatně. Když vám někdo v minulosti opakovaně říkal, že jste ubohá, a vy se pak ocitnete v prostředí, které tohle přesně odráží, je to obrovský zásah do sebevědomí. Ubytovna není místo, kde by člověk měl šanci se zvednout. Je těžké si věřit, když kolem sebe vidíte jen beznaděj. Někdy i chybí základní potřeby, jako je čisté oblečení nebo možnost pořádně si vyprat. Jak pak má člověk jít na pohovor, když se necítí ani jako člověk?
Co vám na ubytovně nejvíc chybí?
Chybí tu podpora. Hlavně ta psychická. Člověk si toho hodně nese, a když se nemá komu svěřit nebo poradit, je to těžké. Přála bych si, aby na ubytovnách byl někdo, kdo s vámi občas promluví, vyslechne vás. Sociální pracovník nebo psycholog, někdo, kdo by vám pomohl hledat cesty ven. Někdy stačí málo, jen vědět, že na to nejsem sama. Když se cítíte v pasti a nikdo se vás nezeptá, jak to zvládáte, můžete se snadno zlomit. A právě v takových chvílích je každá podaná ruka klíčová.
Co vám dává naději?
To, že mám zažádáno o byt. Že bych konečně mohla mít v květnu domov. A hlavně to, že bych mohla být znovu se svými dětmi. Oni jsou ten důvod, proč to všechno nevzdávám.
Příběh paní Lenky není ojedinělý.