Dobrovolnice Nancy Castrogiovanni z Integračního centra Praha už několik let pomáhá prostřednictvím divadla, kreativních workshopů a veřejných debat propojovat lidi různých kultur i životních zkušeností. Za svou dlouhodobou činnost byla nominována na ocenění Dobrovolník roku Prahy 1 v sociální oblasti. Ve své práci vytváří prostor pro sdílení osobních příběhů, bourání předsudků a hledání toho, co mají lidé navzdory rozdílům společné.
Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodla začít pomáhat jako dobrovolnice? Co vás k tomu přivedlo?
Už během svého pobytu ve Spojeném království jsem několik let dobrovolně pracovala pro Britský červený kříž. Když jsem se později přestěhovala do Prahy, cítila jsem, že chci i nadále dělat něco užitečného pro ostatní. Dobrovolnictví mi vždy dávalo silný pocit smysluplnosti a osobního naplnění, takže pro mě bylo přirozené hledat způsob, jak i nadále pomáhat ve své nové komunitě.
Jak byste člověku, který vás nezná, jednoduše popsala, co jako dobrovolnice děláte?
Jako dobrovolnice organizuji divadelní aktivity, kreativní workshopy a veřejné přednášky, které spojují lidi z různých kultur a prostředí. Velká část mé práce je spojena s vyprávěním příběhů, protože věřím, že když lidé sdílejí své příběhy, začnou vidět nejen své rozdíly, ale i to, co mají společné.
Prostřednictvím divadla a diskuse se snažím vytvářet prostor, kde se lidé mohou setkávat, naslouchat si navzájem a rozpoznávat lidské zkušenosti, které nás spojují: rodinu, paměť, sounáležitost, strach, naději a potřebu cítit se přijatí. Myslím, že je to obzvlášť důležité dnes, kdy je velmi snadné zaměřit se spíše na to, co lidi rozděluje. Dobrovolnictví pro mě znamená pomáhat budovat mosty mezi lidmi a připomínat, že kromě kultury, jazyka nebo národnosti sdílíme mnoho stejných emocí a potřeb.
Co vám dobrovolnictví dává osobně?
Dobrovolnictví mi dává hluboký pocit naplnění. Myslím, že bez něj bych cítila, že mi v životě něco důležitého chybí. Jako lidská bytost a jako součást společnosti cítím, že mám zodpovědnost být své komunitě užitečná jakýmkoli způsobem, který dokážu nabídnout.
Pokaždé, když mám pocit, že jsem někomu pomohla, byť jen trochu, mám pocit, že můj vlastní život získal o něco větší smysl. Dobrovolnictví mi připomíná, že nejsme jeden od druhého izolovaní. Všichni potřebujeme podporu v různých životních okamžicích a možnost tuto podporu nabídnout ostatním dává smysl tomu, co dělám.
Změnil se díky dobrovolnictví váš pohled na lidi, kterým pomáháte?
Neřekla bych, že dobrovolnictví úplně změnilo můj pohled na lidi, kterým pomáhám, protože jsem vždy věřila, že by lidé neměli být definováni svou národností, jazykem, původem nebo obtížnou životní situací. Dobrovolnictví však toto přesvědčení ve mně ještě posílilo a stalo se pro mě ještě konkrétnějším.
Díky této práci jsem se setkala s lidmi z mnoha různých prostředí a znovu a znovu mi to připomínalo, že člověk nikdy není jen svou situací. Každý si nese svůj vlastní příběh, své schopnosti, své starosti a své naděje.
Také mě to naučilo, že pomoc nikdy není jen jednosměrná. Jako dobrovolníci můžeme nabídnout svůj čas a energii, ale také hodně dostáváme od lidí, které potkáváme. Učí nás odvaze a novým způsobům pohledu na svět.
Co byste vzkázala někomu, kdo o dobrovolnictví přemýšlí, ale má obavu, jestli na to má čas nebo sílu?
Řekla bych jim, že dobrovolnictví nemusí znamenat, že musíte věnovat veškerý svůj čas nebo energii. Stačí začít s tím, co můžete upřímně nabídnout, i když je to jen malé množství času. Na každém příspěvku záleží.
Také věřím, že dobrovolnictví často více síly vrací než bere. Zpočátku se někdo může obávat, že je příliš zaneprázdněný nebo příliš unavený, ale pomáháním druhým může objevit nový druh energie a smyslu. Dobrovolnictví není o věnování neomezeného času, ale o ochotě udělat první krok.
