Nic jiného než pojmenování přilehlé ulice po Staré Kolkovně nezbylo. Jeden z nejkrásnějších a nejhodnotnějších domů, v němž přebýval už král a císař Václav IV., byl zbořen během asanace. Než se tak stalo, sídlil tu jeden z nejproslulejších podniků noční Prahy – Salon Lojzíček nazývaný též Pan Alojz, Lojza či Starý štemplant (podle německého označení kolkovacího úřadu) Alojze Floriána.
„V dobách své slávy byla tato kavárna v jistých kruzích velice oblíbená. Stala se střediskem různých nočňátek, jež se tu za zvuků piána oddávala bezuzdné veselosti,“ napsala koncem roku 1901 Národní politika.
Německý spisovatel Gustav Meyrink učinil Lojzíčkovu noční kavárnu dějištěm horečných scén v románu Golem. Ano, právě tady tančila Rosina Metzelerová takřka nahá, jen v růžových punčochách a pánském fraku. „Závoje štiplavého tabákového kouře visely nad stoly, za nimiž stály u stěn dlouhé dřevěné lavice, plně obsazené zchátralými postavami: lehké holky od hradeb, nečesané, špinavé, bez bot, pevná ňadra stěží zakryta šerednými šátky, vedle nich pasáci v modrých vojenských čapkách a s cigaretou za uchem, koňští handlíři s chlupatýma rukama a neohrabanými prsty, jež při každém pohybu mluvily němou řečí podlosti, nezaměstnaní číšníci s drzýma očima a poďobaní obchodní příručí v kostkovaných kalhotách.“
Výstřel v lázních
Kdo byl majitelem obskurního podniku, který spisovatel popisuje?
Alois Florián se vyučil typografem. Když v roce 1885 převzala kavárnu v Dlouhé třídě jeho matka, řemeslo opustil a ujal se řízení podniku. Nikdy se neoženil. Celý svůj život bydlel s matkou Josefou. Poslední roky právě zde – v objektu Staré Kolkovny.
Národní politika pokračuje poněkud bizarním líčením: „Jeho osobnost byla v Páté čtvrti velice známá a populární, a to jednak z té příčiny, že Lojzíček byl postavy dosti nevzhledné a hlavy podivně formované, a pak, že při své dobrotě nikdy nebral na váhu, když si z něho jeho noční hosté konali žerty. A to bylo obyčejně noc co noc…“
Až potud bylo vše v pořádku. Jenže pak přišla asanace nejbližšího okolí vinárny a Lojzíčkův život se od základu proměnil. „Jakmile do zdí starých domů začaly vnikat motyky a špičáky dělníků a z Páté čtvrti se odstěhoval hlavní kontingent hostů kavárny U Lojzíčka do jiných čtvrtí města, počala sláva Lojzíčkova blednout a hosté se jeden za druhým vytráceli. Místo, kde to jindy hlučelo a bouřilo od odpoledne až do časných hodin ranních, stávalo se čím dál pustější, až v poslední době přišla kavárna tato úplně v zapomenutí a Lojzíček netržil mnohdy ani čtyři koruny za noc.“
Množily se upomínky věřitelů a záhy také žaloby. „Florián stal se zádumčivým,“ pokračují v líčení kavárníkova pádu noviny. „Častokrát odešel z domova a toulal se bez účelu po ulicích až do rána, jelikož starostmi nemohl spát. Policejní hlídka ho několikrát po půlnoci zadržela, ale jakmile seznala, kdo to je, ihned ho zase propustila.“
Matka objevila revolver, který zádumčivý Alois schoval v posteli. Sebrala ho a ukryla. Jenže synovo rozhodnutí už nezměnila. Přišel 11. prosinec 1901. Asanace někdejšího židovského ghetta, nyní Páté čtvrti, konala v tu chvíli své nemilosrdné dílo již pátým rokem. „Včera dopoledne zabalil si kus jídla do papíru a odešel z domu s poznámkou, že večer nepřijde. Kde celý den chodil, není známo. Odpoledne před pátou přišel do lázní na hořejším Novém Městě. Poručil si lázeň druhé třídy a zdržel se v kabině asi čtvrt hodiny. Na to vyšel úplně oblečen a obrátil se na lázeňskou s otázkou: Prosím vás, kdepak zde máte záchod?“
Lázeňská ukázala na dveře. Lojzíček vešel a zavřel na závorku. „V témže okamžiku rozlehla se uvnitř střelná rána, která byla neklamným znamením, že se neznámý muž pokusil o sebevraždu. Přivolaný zámečník otevřel násilím dveře a seběhnuvší se personál spatřil na zemi ležícího Lojzíčka s prostřelenou skrání. Revolver, kterým se střelil, vypadl mu z ruky a pod hlavou roztékala se velká kaluž krve. Několikrát sebou škubl a byl mrtev.“
Do kavárny v Dlouhé třídě byl vyslán strážník, aby ověřil totožnost mrtvého. Zde nalezl vepsaný do kalendáře Lojzíčkův poslední vzkaz: „Drahá matko! Odpusť mi, co jsem udělal; nemohl jsem jinak činiti. Osud tomu chtěl. Nevydávej mnoho peněz na pohřeb. Buď šťastnější, nežli jsem byl já. Můj poslední vzdech byl k Bohu a pozdrav na tebe. S Bohem! Tvůj syn Alois.“ Pod tím nalézala se ještě docela věcná poznámka vztahující se k podniku: „Za každou cenu to prodej!“
Aloisi Floriánovi bylo 58 let.
Byt pro pana K.
V následujících letech dokonala asanace Páté čtvrti a přilehlého okolí své dílo. Stará Kolkovna přečkala Aloise Floriána o necelé tři roky. V roce 1904 byla přes protesty pražské kulturní veřejnosti jako jeden z nejcennějších domů na asanovaných okrscích zbořena. Na jejím místě vyrostla současná novostavba (Dlouhá 923/5), v jejímž čtvrtém patře si o deset let později – na jaře roku 1914 – vyhlédl a zamluvil třípokojový byt s místností pro služku jiný spisovatel, Franz Kafka. Nastěhovat se chtěl po svatbě s berlínskou úřednicí Felice Bauerovou. O té si do deníku zapsal: „Chce běžný průměr, útulný byt, zájem o továrnu, vydatné jídlo, po 11. večer spánek, vytopený pokoj, i mé hodinky, které jdou už půl roku o hodinu a půl napřed, nastavuje na minutu přesně.“
Není divu, že k téhle svatbě nikdy nedošlo.
Text: Dan Hrubý, autor knižního cyklu Pražské příběhy
Foto: Archiv Pražských příběhů
Příběhy Dana Hrubého můžete pravidelně číst v měsíčníku JEDNA.
