PhDr. Pavel Pěnkava, Ph.D., uznávaný expert, vysokoškolský pedagog a vedoucí radničního oddělení sociální prevence, pracuje s lidmi bez domova už od roku 1994, z toho pro Prahu 1 od roku 1995. Nedávno obdržel cenu Gratias za rok 2020 pro nejlepšího sociálního pracovníka v kategorii Veřejná správa.
Takže aniž by to bylo myšleno nějak špatně, tak vlastně už něco pamatujete…
(Smích) Přesně tak, v sociální práci se na to můžeme koukat ze dvou pohledů – buďto jako na dlouholetého odborníka, nebo taky jako na starou strukturu.
Jak se za ta léta změnila sociální skladba Prahy 1?
Naše městská část je velmi specifická a já jsem měl v průběhu let možnost zažít obrovskou transformaci společnosti v Praze 1, kdy bytový fond patřící městu přešel z velké části do soukromých rukou. Praha 1 se totiž za doby minulého režimu stala paradoxně spíš místem sociálně slabších, protože každý chtěl tehdy bydlet v paneláku a pavlačové byty se záchodem venku nikoho nelákaly. Pak se to obrátilo a obrovský zájem nejenom lidí, ale i firem o zdejší byty udělal z centra v podstatě sociálně jinou společnost, v níž se ti sociálně nejslabší ocitali bez přístřeší a majetku. Navíc se z bytů stávaly kanceláře a hotely a atmosféra, kdy lidé k sobě měli blíž, se začala vytrácet.
Pojďme ke klientům oddělení sociální prevence. O jaké množině lidí hovoříme?
Naším oddělením projde během jednoho roku 400 až 500 klientů s trvalým pobytem v Praze 1 a přibližně 1 200 lidí ze všech koutů republiky. Co se týká osob z Prahy 1, je to trochu zavádějící číslo, protože máme i další klienty, kteří ale v daném roce naše služby nevyužijí. Celkově tedy potom můžeme mluvit o zhruba tisícovce lidí z naší městské části, z nichž je vyloženě na ulici zhruba dvacet osob, což jsou lidé, kterým v podstatě nelze úplně dost dobře pomoct, protože většinou trpí nějakou psychickou poruchou, popřípadě je u nich jiná překážka. Určitě se ale dá říct, že pokud se na nás obrátí občan z Prahy 1, který nějakým způsobem v minulosti anebo i v současnosti přišel o trvalé bydlení, tak se mu snažíme maximálně pomoct a zmírnit následky obtížné situace.
Nejvíc ale samozřejmě chceme takovým problémům v rámci prevence předcházet. Obecně se v České republice hodně prevence podceňuje, a proto mimo jiné chodíme třeba i do škol představovat problémy, které mohou nastat, poradit, jak se má mladý člověk chovat k lidem na ulici nebo jak se má postavit k tomu, když se dozví, že někdo přišel z výkonu trestu.
Myslím, že můžeme říct, že Praha 1 patří v rámci hlavního města k vrcholu poskytovaných sociálních služeb. Máme velmi intenzivní napojení na většinu služeb nejen v Praze, ale i mimo republiku, protože naše klientela pobývá i mimo Prahu, ať už v různých zařízeních anebo na nějakých jiných adresách v podnájmu, kde našli uplatnění a třeba jsou i spokojenější.
Co lidem bez domova nabízíte?
Sociální kurátoři jsou v podstatě takoví dispečeři, kteří se zaměřují na různé cílové skupiny. Důležitá je filozofie této práce. Nevybíráme si, kdo za námi může přijít, snažíme se pomáhat všem. Tak tomu je i ze zákona. To, jestli konkrétnímu člověku pomůžeme více nebo méně, to už je věc jiná.
Jde nám ale o to, aby se člověk nestal bezprizorním. Zjišťujeme, jak na tom je, a následně mu přizpůsobujeme sortiment služeb. V každém případě se mu snažíme pomoct začlenit se. To je taky celá idea sociální práce.
Ne každý se samozřejmě chce posunout, protože to už třeba zkoušel několikrát a zjistil, že to pokaždé dopadlo nějakým fiaskem, které vyvolává frustraci. Pokud se ale dotyčný rozhodne do toho jít, tak volíme takový způsob pomoci, aby toho byl schopen. A pokud dotyčný skončí třeba potom do konce života na ubytovně či v podnájmu a zařadí se do běžného způsobu života, tak to je pro nás obrovský úspěch, byť ideál je dosažení dlouhodobého samostatného bydlení.
U některých lidí to ale až tak úplně nejde, protože tam má vliv určitá sociální patologie, kterou oni bohužel často trpí. I u nich ale chceme, aby žili důstojným způsobem života, aby se nedostali do výkonu trestu, který je navíc pro společnost neuvěřitelně drahý.
V současné době panuje spor mezi Prahou 1 a občany z okolí Vrchlického sadů na jedné straně a vedením hlavního města na druhé straně o další fungování přetíženého centra Naděje U Bulhara a o decentralizaci sociálních služeb zaměřených na lidi bez přístřeší. Jak by mělo vypadat efektivní řešení, jež by ulevilo Praze 1?
Studie a praxe ukazují, že služby musejí jít za klienty, a názor, že když v místě koncentrace potřebných nebudou, tak tam také nebudou klienti, je neopodstatněný. Na druhou stranu se v mnoha studiích ukázalo, že velká centra nejsou nejlepší řešení a že určitá atomizace je daleko adresnější a efektivnější.
Bezdomovectví také není problém jenom centra a každá městská část, jež je bezdomovectvím nějakým způsobem dotčena, by se měla v rámci nějaké komplexní koncepce podílet na řešení, protože jinak narůstají problémy, pro které se potom hledá složitější řešení.
