Praha 1 na památku JUDr. Milady Horákové dne 26. června vyvěsila černou vlajku.
Píseň Milada od skupiny Epydemye – WAV
Audiokoláž o procesu s Miladou Horákovou s autentickými záznamy – MP3
V sobotu 27. června to bude sedmdesát let, kdy byla spáchána justiční vražda na Miladě Horákové. Koncem září roku 1949 byla zatčena komunistickou StB a ve vykonstruovaném řízení odsouzena k trestu smrti. Přitom ani podle tehdejších zákonů nespáchala žádný trestní čin. Byla spolu s ostatními obžalována a odsouzena za věci přímo absurdní, vymyšlené nebo takové, jejichž „skutková podstata“ neodpovídala realitě.
Milada Horáková se už před druhou světovou válkou zapojila do sociálních struktur, angažovala se v projektu sociálního bydlení či v ženském hnutí. Za války se účastnila protinacistického odboje, za který byla se svým manželem Buhuslavem pět vězněna v Terezíně a poté v německých věznicích. Když byla pak nacisty vězněna v koncentračním táboře, spoluvězni jí přezdívali „andělem Terezína“, protože neustále povzbuzovala a posilovala druhé, snažila se jim obstarat jídlo, vynášela motáky. Život Milady Horákové se tedy skládal z desetiletí veřejných aktivit a humanistických a demokratických postojů.
V době zatčení byla Milada Horáková již bývalá poslankyně Československé strany národně socialistické (ČSNS). Také do února 1948 aktivně působila ve spolcích a svazech, které se zabývaly sociálními otázkami a péčí, emancipací žen, nebo sdružovaly protinacistické bojovníky. Poté co se 10. března 1948, tedy v den úmrtí Jana Masaryka, vzdala poslaneckého mandátu, se stala více méně soukromou osobou. Vrátila se na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru.
Přestože měla možnost opustit Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu kolem ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále veřejně vystupovala proti komunistické vládě. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.
Horáková se dostala do hledáčku jako vhodná kandidátka pro akci StB „Střed“, v rámci níž byla 27. září 1949 zatčena. Proč právě ona? Komunistickému režimu měl zmanipulovaný monstrproces s Miladou Horákovou posloužit podle historiků jako důkaz zostřování třídního boje. Současně měla být zastrašena veřejnost před jakoukoliv činností, která by se komunistům nelíbila. „Proces měl zkrátka ukázat, že nový režim je nekompromisní, rozhodný a že je připraven tvrdě zatočit s každým kvůli jeho nesouhlasu či výhradám,“ objasnil pro Aktuálně.cz Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny.
Podle zvrácené logiky byla právě proto jako hlavní oběť procesu – mimochodem řízeného tehdejšími sovětskými „poradci“ – předem vybrána mezinárodně známá žena. Dochovalo se dokonce několik variant politických návrhů ministerstva spravedlnosti, jak má rozsudek vypadat. V každé se mění počet rozsudků trestů smrti. Někde je jich šest, v jiných jen dva či tři. „Avšak jméno Milady Horákové figuruje v těchto různých hrdelních návrzích pokaždé. Komunisté si ji vybrali jako symbol hodnot, s nimiž hodlal režim nekompromisně zúčtovat. I tím chtěl doma, ale i v zahraničí zastrašit odpůrce, deklarovat svou rozhodnost a pevnost,“ zdůvodnil motivy stalinistů historik Tůma.
Komunistickému režimu se podle Tůmy podařilo rozpoutat a organizovat obrovskou – místy i hysterickou – kampaň proti Miladě Horákové: „Určitou část společnosti se tak podařilo doslova zfanatizovat, takže ostatní se v té vyhrocené atmosféře báli nesouhlasit, svezli se s tím, protože měli strach o život.“
„Pro vedení KSČ byly právě proto tolik důležité tisíce organizovaných rezolucí a dopisů, které přicházely na adresu soudu a které žádaly, když ne smrt Milady Horákové a jejích společníků, tak alespoň ty nejpřísnější tresty. Vedení komunistů dělalo vše pro to, aby tato lavina rezolucí a žádostí neustávala, aby pro komunistický aparát bylo snadnější říct: Jen plníme vůli lidu, který pro Miladu Horákovou žádá trest smrti,“ analyzoval pro Aktuálně.cz historik Pavel Suk, který se zabývá dějinami českého tisku a propagandy od roku 1938.
Postupně se tak na proces s Miladou Horákovou nabalovali další národní socialisté, lidovci či sociální demokraté. Tedy i Záviš Kalandra vydávaný za trockistu či Jan Buchal jako představitel ozbrojených složek a terorista, který neváhá použít zbraň a vraždit lidi. Obvinění z údajné protistátní skupiny Milady Horákové se dokonce často ani neznali. Což jen dokládá, jakým způsobem byl proces promýšlen a zkonstruován.
Milada Horáková přitom s přáteli jen sledovala, co se v Československu děje po komunistickém převratu v únoru 1948 a posílala o tom zprávy do zahraničí. „V těch dopisech se zmínila, že jedna z možných variant budoucího vývoje je i vypuknutí války. Stejnými úvahami se mimochodem Milada Horáková s přáteli zabývala už v roce 1939 nedlouho před vypuknutím druhé světové války,“ vysvětlil pro Aktuálně.cz historik Petr Koura zákulisí jedné z manipulací komunistických vyšetřovatelů.
Prokurátorka Ludmila Brožová se tak Milady Horákové cíleně zeptala: „A kdyby došlo k té válce, tak by Američané nejspíše svrhli na Prahu atomovou bombu. A s tím byste souhlasila?“ Milada Horáková jí odpověděla: „Nesouhlasila.“ Komunistická propaganda spustila ovšem přesto vzápětí kampaň, že „chtěla hodit atomovou bombu na Prahu“.
Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové proběhly poslední řeči všech odsouzených, která byla médiím cenzurována. Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože i mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, se snažily svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta Klementa Gottwalda, ten formálně na doporučení ministra spravedlnosti rozsudky k trestu smrti podepsal.
Poprava Horákové byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5.35 hodin ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (před ní byli oběšeni Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl). Na Pankráci tehdy byla používána primitivní forma usmrcení dlouho trvajícím škrcením bez klasické oprátky. Odsouzeným bylo nasazeno škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za spoutané nohy. Milada Horáková se udusila zvlášť trýznivým způsobem téměř po patnácti minutách od zahájení popravy. Její ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nebyly pohřbeny a dosud nebyly nalezeny.
Poslední slova statečné Milady Horákové:
„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“
Zdroj: aktuelne.cz, wikipedie.cz
Ve dnech 24. – 27. června 1950 napsala Milada Horáková v cele smrti deset dopisů, o jejichž existenci se veřejnost dozvěděla až po sametové revoluci v roce 1989. Svůj poslední dopis, určený především rodině, napsala v den popravy dne 27. června 1950 ve 02:30 hodin ráno. V něm mimo jiné prohlásila:
Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy.
Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.
Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno, opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda.
Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo.
… chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa.
Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada