Doprava, parkování a úklid Školství a spolky Kultura Sport Čistota a životní prostředí Bezpečnost a veřejný pořádek Sociální péče a zdravotnictví Byty, nebyty a privatizace Územní rozvoj a investice Obchod, služby a podnikání

Národní

V roce 1919 získala jedna z hlavních pražských tříd nazvev Národní, aby připomínala vznik samostatného státu v roce 1918. Na obou koncích této třídy nacházíme názvy podobné: ulice 28. října a most Legií.

Ulice je vybudována na rozhraní Starého a Nového Města přibližně v místech, kde stály staroměstské hradby a kde byl hradební příkop. Hradby byly vedeny od Můstku, kde byla brána sv. Havla k brance při Perlové ulici, dále k bráně sv. Martina nebo také Zderazské v ulici Na Perštýně a odtud k bráně sv. Štěpána, která stávala na konci Bartolomějské ulice při čp. 516/I, a dál k řece. Dodnes je možné vidět hradební věže v Bartolomějské ulici, která vede rovnoběžně s Národní třídou. V této ulici narazil v roce 1936 u domu čp. 310/I Ivan Borkovský při zkoumání pohřebiště z 10. století (pohřebiště souvisí snad s komunitou cizinců u starého tržiště) na opevnění, které procházelo mezi hroby. Místy byly pískovcové pohřební desky prokopány, místy se nacházely až pod základy hradby. Po roce 1518 byla zbořena Zderazská brána a branka v Perlové ulici. Zachovaná věž ve dvoře domu čp. 313/I v Bartolomějské ulici měla být využita pro účely policejního ředitelství. Architekt Antonín Wiehl navrhoval zřídit ve věži policejní muzeum. Současná Národní třída začala vznikat po roce 1781, kdy byl zasypán hradební příkop mezi Starým Městem a Novým Městem. Ještě v polovině 19. století byla cesta k mostu neupravená, v místě Národního divadla stála chatrná solnice, která připomínala venkovský špýchar, a na protější straně byla cihelna a vápenice. Mírné prohnutí ulice svědčí o tom, že nebyla založena nově, její stavební čáry respektují nejstarší zástavbu. Původní název zněl logicky Na příkopě, brzy se však po zasypání příkopu a vysázení stromů ujal název V alejích a pak V nových alejích nebo V stromořadí, aby byla ulice odlišena od Starých alejí, což byla dnešní ulice Na příkopě. V 18. století byla západní část ulice nazývána Uršulinskou podle kostela a kláštera sv. Voršily (voršilky - uršulinky), v 2. polovině 19. století říkalo se zde také podle druhého pražského mostu, který zde byl přes Vltavu vybudován v letech 1839 - 1841, U Řetězového mostu. Snad teprve v současné době můžeme docenit skutečnost, že naši předkové umístili druhý pražský most právě tady. Od roku 1870 získala celá ulice název Ferdinandská a asi od roku 1900 Ferdinandova třída. Ferdinand V. (1793 - 1875) vládl v letech 1835 - 1848. Češi mu říkali Dobrotivý. Byl donucen k abdikaci a žil pak až do své smrti na Pražském hradě. Od vzniku samostatného Československa v roce 1918, s výjímkou okupačních let 1941 - 1945, platí název Národní třída. Moderní velkoměstská třída zde začíná vznikat s výstavbou Ullmannových domů. První stavbu vytvořil Ignác Ullmann v letech 1858 - 1862 pro Českou spořitelnu. Stavitel Quido Bělský tady při budování základů prvně u nás použil betonu. V roce 1952 budovu získala Československá akademie věd, v současné době je sídlem České akademie věd (čp. 1009/3,5).Přibližně ve stejné době v roce 1862 byl podle návrhu Ignáce Ullmanna dokončen sousední palác Lažanských (čp. 1012/1), obytný dům s pěknými byty, moderně architektonicky řešený, v jehož rohovém přízemí s výhledem na hlavní třídu i s výhledem na řeku, most a panoráma Hradčan sídlí slavná kavárna Slávia. V letech 1868 - 1869 v domě krátce bydlel hudební skladatel Bedřich Smetana. Budova patří v současné době fakultě Akademie muzických umění. Oba Ullmannovy domy, i když byly stavěny v polovině 19. století, mohou být srovnávány s velkoměstskou architekturou kdekoli ve světě, tvoří důstojný protějšek Národnímu divadlu. V těsné blízkosti Národního divadla se nachází klášter voršilek, stavba z období 1674 - 1677 s kostelem sv Voršily (1704) od Marka Canevalla. Kostel je vyzdoben freskami Jana Jakuba Steinfelse (1707). Známý je Topičúv dům (čp. 1010/9) z let 1906 - 1908 od architekta Osvalda Polívky. Od samého počátku byl dům Františkem Topičem upraven pro potřeby nakladatelství, knihkupectví a obrazárny. Sídlila zde redakce Lidových novin, do nichž psal Karel Čapek, a opět sídlí. K zajímavým domům patří Platýz (čp. 416/37, Uhelný trh č. or. 11), dům Jana Plateyse z Plattenštejna, pak Sternberků. Významný pražský podnikatel a mecenáš Jakub Wimmer nechal přestavět celý tento komplex v obytný nájemný dům. Stavbu realizoval v letech 1817 - 1825 architekt Jindřich Hausknecht. Byl to snad první činžovní dům v Praze a snad také nejvýnosnější. Každou hodinu prý vynášel jeden dukát. Za rok 1900 činil výnos z domu 40 000 zlatých. Čp. 37/38, palác Porgesů z Portheimu, Desfoursů a od roku 1795 také rodiny Jakuba Wimmera, patřil v 18. století sochaři Janu Brokoffovi a pak jeho synu Ferdinandu Maxmiliánu. Oba sochaři měli v domě dílnu. Dům je památný také tím, že v něm na přelomu let 1799 - 1800 bydlel slavný ruský vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov. K modernějším budovám patří palác Adria (čp. 36/40), kubistická stavba architekta Pavla Janáka. Kaňkův dům (čp. 118/16) svým novým podloubím připomíná 17. listopad 1989, kdy došlo v těchto místech ke střetnutí mezi policií a studenty. Nejvýznamnější stavba, kterou architekt zasadil na dobře viditelné místo, patří Národnímu divadlu. Avšak je to nejen krásná stavba, je to také ukázka svornosti a obětavosti čekého lidu. Je to nejen renesanční stavba v architektonickém slova smyslu, opravdu symbolizuje i znovuzrození národa. V roce 1850 založili čeští vlastenci Sbor pro zřízení českého Národního divadla a jeho předsedou se stal největší náš historik František Palacký. Podle plánů Ignáce Ullmanna bylo během šesti měsíců v roce 1862 vybudováno Prozatímní divadlo. K současné budově Národního divadla, která byla k Prozatímnímu divadlu přistavěna, byl položen základní kámen v roce 1868. Stavbu řídil vítěz soutěže architektů Josef Zítek, profesor pražské polytechniky. V roce 1881 byla stavba divadla dokončena, ale nedbalostí některých řemeslníků došlo k požáru, který byl považován za národní neštěstí. Ihned však pokračovaly další celonárodní sbírky a za dva roky 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo slavnostně otevřeno. Výzdoba ND je dílem umělců, kteří vešli do historie jako generace Národního divadla. Patří k nim zejména malíři Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Tulka, Vojtěch Hynais, Julius Mařák, Václav Brožík, Adolf Liebscher a sochaři Bohuslav Schnirch, Antonín Wagner, Josef Václav Myslbek a mnoho dalších. Národní divadlo bylo ke stému výročí své existence velkolepě rekonstruováno. Od roku 1972 řídil práce architekt Pavel Kupka, projekt Nové scény byl svěřen architektu Karlu Pragerovi. Na nové výzdobě se podíleli Miloš Axman, František Jiroudek, Jan Simota, Josef Malejovský a další. Rekonstrukce a dostavba Národního divadla byla ukončena v roce 1983.