Doprava, parkování a úklid Školství a spolky Kultura Sport Čistota a životní prostředí Bezpečnost a veřejný pořádek Sociální péče a zdravotnictví Byty, nebyty a privatizace Územní rozvoj a investice Obchod, služby a podnikání
21. srpen – osmačtyřicet let poté
21-8-2016

21. srpen – osmačtyřicet let poté

Vzpomínková akce spojená s výstavou a koncerty skvělých muzikantů, pamětníků invaze 1968, jako jsou SMS s Martinem Schulzem, Primitives Group, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Aktual Milana Knížáka, Luboš Andršt či George and Beatovens. To byl 21. srpen 2016 na pražském Můstku, připomínající srpnovou okupaci a spolupořádaný spolky Klub VIP IPA a Publicum commodum za podpory Městské části Praha 1.  

„Každý z nás to slyšel už mnohokrát: národ, který nezná svoji minulost, nemá budoucnost. A je to pravda. Pokud se nepoučíme z historie, a to platí pro všechny národy, nemůžeme očekávat bezproblémovou budoucnost. Nemůžeme očekávat, že nebudeme opakovat stejné chyby. Proto je nutné si připomínat i tragédii srpnové okupace a následné ´normalizace´ a proto je nezbytné přesně pojmenovávat příčiny toho, proč nebylo Pražské jaro úspěšné a proč byl pokus o demokratizační proces poražen,“ prohlásil starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký, který vzpomínkové akci udělil svoji záštitu.

Srpnovou okupaci z pohledu mladého člověka připomněla předsedkyně Publicum commodum Jaroslava Janderová: „Pro mě, která jsem 21. srpen 1968 prožila jako teenager, to byl tehdy pocit počátku další války vedené tehdejším SSSR. Války proti osobním svobodám, proti změnám, které jsme i my mladí vnímali: najednou se mohla hrát ´západní´ hudba, mohli jsme číst do té doby zakázané knihy, mohli jsme chodit na koncerty, cestovat na Západ.“

Spolu s ostatními mladými lidmi podle svých slov pochopila pocity rodičů a prarodičů během nacistické okupace. „Byla to stejná okupace jako v roce 1938. Jen místo Němců přijela vojska Varšavské smlouvy. Pamatuji si na všudypřítomné tanky, ve Stromovce, v místech, kam jsme si chodili jako děti hrát a kde jsme prožívali první lásky, se váleli ruští vojáci se samopaly. Tehdy jsem měla poprvé, jako mladá, nezralá holka, pocit neuvěřitelného hnusu a nenávisti vůči okupantům,“ uvedla Jaroslava Janderová.

Jak Pražské jaro vzniklo, tak také rychle skončilo. Řada lidí tomu stále nevěřila, desetitisíce občanů ale už utíkaly do emigrace. Totalita opět přituhovala. Vrcholem bylo krvavé potlačení manifestací v srpnu 1969. „Nehledejme viníky jen v tehdejší komunistické Moskvě a nestěžujme si, byť oprávněně, na to, že nás Západ nechal na holičkách, ale ptejme se v první řadě, jestli tehdejší touha po demokracii byla opravdová a hluboká. Jestli nevyprchala příliš rychle a proč ji neprobudili Jan Palach a ostatní stateční mladí lidé. Proč ji neprobudilo ani násilí 21. srpna 1969, kdy nezabíjeli sovětští vojáci, ale čeští a slovenští esenbáci a milicionáři,“ upozornil starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.

Zatímco v srpnu 1968 byla totiž brutalita v ulicích dílem zahraničních komunistických armád, o rok později mladé lidi i děti mlátili a dokonce i zabíjeli příslušníci SNB, StB a milicionáři. Armáda, která o rok dříve zůstala v kasárnách, v roce 1969 nasadila proti svému národu do ulic tanky. A ti, na jejichž podporu lidé v ulicích riskovali životy, Alexander Dubček, Ludvík Svoboda nebo Oldřich Černík, den poté, tedy 22. srpna 1969, schválili a podepsali ostudný „pendrekový zákon“, který legalizoval násilí proti demonstrantům.

Do konce roku 1968 si okupace vojsky Varšavského paktu vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných. Během demonstrací 21. srpna 1969 byli v Praze zavražděni osmnáctiletý František Kohout, o rok starší Vladimír Kruba a teprve čtrnáctiletý Bohumil Siřínek. V Brně zahynuli osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Velehrach. Doživotně zmrzačen tam byl sedmnáctiletý Jiří Ševčík, který zbytek života strávil jako nešťastný člověk na invalidním vozíku.