Doprava, parkování a úklid Školství a spolky Kultura Sport Čistota a životní prostředí Bezpečnost a veřejný pořádek Sociální péče a zdravotnictví Byty, nebyty a privatizace Územní rozvoj a investice Obchod, služby a podnikání
Poprava na Staroměstském náměstí završila porážku
21-6-2014

Poprava na Staroměstském náměstí završila porážku

Před 393 lety, 21. června L. P. 1621, ráno mezi pátou a devátou hodinou, bylo na pražském Staroměstském náměstí popraveno sedmadvacet českých pánů. Byla tak dokonána jejich ostudná porážka v bitvě na Bílé hoře, která se uskutečnila 8. listopadu 1620 a jež znamenala definitivní porážku protihabsburského a protikatolického povstání českých stavů.

„Už téměř čtyři století uplynula od jednoho z nejosudovějších okamžiků českých dějin. Od tragické chvíle, která zásadním způsobem ovlivnila další vývoj v našich zemích, českou národní povahu i český jazyk,“ řekl starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký a zdůraznil nutnost poučení se z Bílé hory i z toho, co po ní následovalo. „Je třeba reflektovat tu dobu i činy tehdejších elit, uvědomit si, že k mnoha tehdejším chybám nedošlo v českých dějinách bohužel naposledy. Že opakovaně můžeme i v dalších momentech naší historie hovořit o selhávání vůdčích politických osobností.“

Oldřich Lomecký na druhou stranu vyzdvihl charakter doby, která porážce českých stavů předcházela. „Náboženská a politická snášenlivost v období reformace u nás neměla v tehdejší Evropě obdobu a Čechy s Moravou tak byly opravdovým ostrovem svobody,“ zdůraznil.

Pražská defenestrace a charakter povstání
O selhání tehdejších stavovských elit a předzvěsti porážky na Bílé hoře můžeme hovořit už v souvislosti s Pražskou defenestrací. 23. května 1618 byli po třetí hodině odpolední po hlavě svrženi z oken kanceláře v tzv. Ludvíkově křídle Starého královského paláce Pražského hradu dva ze čtyř královských místodržících – Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.
Dav nespokojených nekatolických stavů, v čele s A. J. Smiřickým, J. M. Thurnem, Vilémem st. z Lobkovic, O. Vchinským (Kinským) a Linhartem Colonnou z Felsu, za přihlížení V. Viléma z Roupova a V. Budovce, neušetřil ani jejich písaře Filipa Fabricia. Muži dopadli ze šestnáctimetrové výšky na hromadu smetí v hradním příkopu v místech, která dnes označují tři pískovcové obelisky v zahradě na Valech.
Všichni tři jako zázrakem přežili a písař okamžitě odjel do Vídně, aby informoval císaře Matyáše.

Stavové nechali místodržící s písařem prchnout – a ti jim to pak „vrátili i s úroky“. Navíc se stavové v otázce defenestrace neshodli, a ani ji všichni neplánovali. Zvítězilo tak radikální křídlo, které způsobilo, že se stavové tímto způsobem, který nemohl zůstat bez odezvy, postavili vlastnímu králi – Matyášovi, jehož si předtím sami zvolili.

Pražskou defenestrací tak bylo fakticky zahájeno české stavovské povstání (1618 – 1620). Následně si stavové zvolili vlastní vládu třiceti direktorů a začali dávat dohromady vojsko. A v tomto se možná dopustili největší chyby: místo toho, aby se pokusili obrátit na veškeré obyvatelstvo, vsadili prakticky výhradně na cizí žoldnéře, bez vazby k zemi a s bojovností závislou na výši a pravidelnosti žoldu. A stavové šetřili… Povstání tak po celou dobu zůstalo opravdu jen stavovským.

Bitevní pole
V březnu 1619 zemřel Matyáš a na rakouský trůn nastoupil tvrdý Ferdinand II. Čeští stavové ho odmítli přijmout na český trůn, přestože ho již dříve zvolili za českého krále (1617), a místo něho si zvolili za nového panovníka předáka německých kalvinistů Fridricha Falckého.

Na bitevním poli měli zpočátku převahu stavové, kteří se dokonce dvakrát dostali až do blízkosti habsburské rezidence ve Vídni. Jeden z popravených Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ji nechal svými dělostřelci ostřelovat, což ho později stálo hlavu. Na úspěšné završení války však stavům chyběly odhodlání a peníze.

Císař Ferdinand si dovedl zajistit podporu Španělska, papeže a především katolické ligy. Během vojenské kampaně v roce 1620 již byla jeho převaha zřetelná, stejně jako vzrůstající izolace českých povstalců. Přesto byla císařská strana do značné míry překvapena, když její armáda tak snadno 8. listopadu 1620 zvítězila a král Fridrich Falcký s nejvýznamnějšími představiteli povstání ze země raději uprchl.

Nejednotnost a lehkomyslnost českých velitelů a demoralizace stavovského vojska, podpořená neochotou stavů vyplatit slíbený žold, vše završily v památné bitvě. Tu vlastně rozhodl testovací, nijak silný útok katolické strany, po němž se jedno křídlo protestantského vojska, složeného hlavně ze zahraničních žoldáků, dalo na útěk.

Někteří velitelé na české straně se prý navíc během hýření v pražských putykách opili tak, že nebyli schopni dorazit na bojiště. Po porážce nebyli skleslí a rozhádání stavové s to ani zajistit obranu Prahy, na kterou měli stále prostředků dost.

A pak už to šlo rychle. Kdo neutekl, byl 20. února 1621 zatčen a uvězněn, 19. června byly vyneseny rozsudky a o dva dny později již všichni stáli před katem Mydlářem.

Co se týká popravených, je třeba následujícího upřesnění:
Z 27 popravených byli pány jen tři:
Jáchym Ondřej Šlik z Holejče, hrabě z Pasounu a z Lokte, Václav Budovec z Budova, který pocházel ze starého českého vladyckého rodu, a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – vysoce vzdělaný renesanční člověk, hudebník, básník a spisovatel, kterému přitížilo právě to ostřelování císařských oken…

Dalších sedm bylo rytířů a zbylých sedmnáct patřilo do měšťanského stavu. Tam náležel i známý lékař, filozof a diplomat dr. Jan Jessenius z Essenu, který byl potrestán nejkrutěji: než přišel o hlavu, kat mu ještě vyřízl jazyk. Dalším dvěma německým lékařům před vlastní popravou usekl ještě ruku.

A tím se dostáváme k tomu, že z popravených zdaleka ne všichni byli Čechy: Jessenius pocházel z Uher a řada dalších byla Němci.
Dokonce ani všichni nebyli protestanty: Diviš, rytíř Černín z Chudenic byl jediný katolík a byl odsouzen za to, že 23. května 1618 (den defenestrace) vpustil protestantské stavy na Hrad. Učinil tak ale nejspíš na příkaz Adama ze Šternberka, který byl tchánem defenestrovaného Bořity z Martinic. Ti dva pak zřejmě prosadili, že byla vina svalena na Diviše.

Vliv na Prahu 1
Bitva na Bílé hoře a poprava na Staroměstském náměstí znamenaly porážku českého stavovského povstání a na dalších tři sta let také rozhodujícím způsobem ovlivnily osud českého státu. Výrazně samozřejmě zasáhly i do vývoje dnešní Prahy 1.

Území naší městské části stálo u zrodu povstání českých stavů a neslo si i následky: po Bílé hoře následovalo rabování, vraždění, pak zatýkání a nakonec i popravy. Ve velkém se konfiskovalo i emigrovalo. Konfiskace majetku vedla k úpadku většiny pražských, a to i vlažně katolických měšťanů, protože se trestala byť pouhá nečinnost, nemluvě o podpoře vzbouřenců. Zabaveno bylo na 400 pražských domů.

Probíhající Třicetiletá válka vyčerpávala zemi i Prahu, město pustošily vpády různých armád, dvakrát do něj vtrhli Švédové, jednou Sasové. Poslední vpád se odehrál v roce 1648. Pražané se bránili velmi urputně, což jim dokonce vyneslo chválu panovníka, různá privilegia a dokonce prohlášení, že Pražané smazali svou krví skvrnu, která na jejich jméně lpěla po povstání z roku 1618. V erbu města se objevila ruka s mečem.

Válka vedla k devastaci Prahy, na druhou stranu se i budovalo, zejména pak ti, kteří obdrželi zkonfiskovaný majetek. V tomto směru se asi nejvíce činil Albrecht z Valdštějna, který výrazně ovlivnil podobu dnešní Valdštejnské ulice.

Původní zástavba byla tvořena, pokud je známo, z malých staveb drobných řemeslníků a byla zde také zájezdní hospoda. Pak přišel velký požár v roce 1541, Třicetiletá válka a už zmíněný Albrecht z Valdštejna. Jeho zdejší palác vznikl na místě 26 domů, několika zahrad a zabrána byla i malostranská obecní vápenice.
Bez ohledu na původní komunikace a bez ohledu na původní zástavbu se pak palác rozšířil do všech stran a zabral i podstatnou část dnešní ulice. Vedle paláce vznikly stáje pro tři sta koní, jízdárna, rozsáhlá zahrada a na ní monumentální salla terrena a rybník, v němž bylo možné i koně plavit.

Valdštejn vykupoval malostranský majetek: někomu zaplatil, někomu zaplatit „zapomněl“. „Pomalejším“ obyvatelům bourali vojáci při stěhování střechy přímo nad hlavou.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna si svého majetku ale příliš neužil – zemřel rukou vraha v roce 1634. Navíc už delší dobu trpěl konečnou fází „uherské nemoci“, dnes známé jako syfilis, která mu do značné míry zatemňovala mysl.
Další příklad selhání elit. Pokud do této skupiny budeme Valdštejna řadit.




Poprava na Staroměstském náměstí završila porážku

Poprava na Staroměstském náměstí završila porážku

FOTO (C)  JAROSLAV TATEK

1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47