Doprava, parkování a úklid Školství a spolky Kultura Sport Čistota a životní prostředí Bezpečnost a veřejný pořádek Sociální péče a zdravotnictví Byty, nebyty a privatizace Územní rozvoj a investice Obchod, služby a podnikání
17. listopad 1939
18-11-2010

17. listopad 1939

Ve středu si naše země připomněla 17. listopad 1989. Většina Čechů také, když se řekne 17. listopad, přiřadí k němu právě rok 1989. Zapomíná se tak na ten prvotní 17. listopad, a to roku 1939, jemuž navíc předcházely významné události 28. října téhož roku.

Tehdy před jedenasedmdesáti lety, více než půl roku po okupaci naší země německými nacisty, ukázala alespoň část českého národa, že není zlomena a že se Hitlerovi nepodařilo potlačit v lidech duch masarykovské demokracie. I přes stupňující se útlak se 28. října 1939 sešly v Praze desetitisíce obyvatel, aby provolávaly slávu Masarykovi a Československé republice.

Tato demonstrace byla o to významnější, že se jednalo masové nepokoje, ojedinělé nejen v kontextu středoevropském, ale i evropském. A teprve ostrá střelba jednotek SS demonstranty rozehnala: život to stálo pekařského dělníka Václava Sedláčka a těžce byl zraněn student Jan Opletal, který pak zemřel 11. listopadu. Jeho pohřeb 15. listopadu se stal demonstrací tisíců Čechů proti okupaci. Němci ji ale brutálně potlačili a stala se jim navíc záminkou pro uzavření vysokých škol.

V noci ze 16. na 17. listopadu pak došlo k masovému zatýkání a v ranních hodinách bylo devět studentských představitelů popraveno a 1 200 studentů skončilo v koncentračních táborech. Okupanti tak ukázali svou pravou tvář a zahájili teror, který trval až do konce války.

Po ostudném Mnichovu tak zasadili českému národu další z řady ran, jež poznamenaly jeho existenci po zbytek dvacátého století: po nacistických koncentrácích přišly velmi brzy ty komunistické a krutost německých fašistů vystřídala brutalita sovětských vyšetřovatelů a jejich „pilných českých žáků“.
17. listopadem 1939 začaly skutečný okupantský teror a nacistická diktatura. 17. listopadem 1989 skončila diktatura komunistická a začaly se odpočítávat dny do odjezdu sovětských okupantů.

Nezapomínejme na ty, kteří mezi těmito daty přinesly na oltář vlasti oběti nejvyšší. Kteří, jak stojí na pamětní desce na bývalé Pečkárně, bojovali, trpěli a umírali za svobodu.
Za svobodu, v níž věřil i Karel Hašler, jenž do své poslední písně, kterou složil v koncentračním táboře, napsal tyto verše:
„Hlava mi klesá uprostřed boje, dech poslední patří jen vám, vy Čechy krásné, vy Čechy krásné; ty Praho moje! Budete žít, já umírám...“